Pravá finská sauna

Tak jsem to včera s tím počasím zakřikla, dneska bylo celý den zataženo a poprchávalo. Teplota navíc stoupla na 4°C, takže když jsem šla večer do sauny, vypadaly chodníky jako jedno velké brouzdaliště.

No a v sauně... Protože nefungoval výtah, tak jsem si nejdřív pěkně vyšlapala schody až do 9. patra, kde je sauna umístěna a pak už hurá dovnitř. Sešlo se nás tam celkem šest - 5 Finek a já a byla to nejteplejší sauna, jakou jsem tu zažila. Finky to totiž rozfajrovaly tak, že jsem myslela, že se brzo uvařím a ta jedna, co tam chodí každý den, si musela sednout na nejnižší (= nejstudenější) stupeň. Už začínám tušit, jak se cítí bábovka v troubě.

Po sauně jsem se šla zchladit na balkón u šaten, určitě to muselo hrozne zasyčet, jak jsem vyšla ven na studený vzduch. Z balkónu je pěkný výhled na okolí kolejí, příště s sebou vezmu foťák a nafotím to. Tak jsem tam tak stála u zábradlí a pozorovala večerní Jyväskylu a čekala, až vychladnu zase do normální teploty.
A teď už jsem zase doma, s dobrým pocitem a se skoro dvěma litrama vody v žaludku, jak jsem musela doplnit tekutiny do těla.

Sněhová vycházka ve sluníčkovém počasí

Nevím, jak u vás, ale tady v Jyväskyle se po velikonočních svátcích všechno už zase pěkně vrátilo do starých kolejí. Ti, co byli přijeli na návštěvu, odjeli a ti, co odcestovali, jsou už většinou zase zpátky. Škola navázala na předprázdninový rytmus a obchody i jiná veřejná místa už mají zase standardní otevírací dobu.

Jediné, co nám tu (zatím) zůstalo, je velikonoční počasí: modrá obloha a sluníčko! Teploty se ale stále drží kolem nuly, tedy je tu skoro stejně zima jako v lednu a v únoru! Finský meteorologický ústav totiž hlásí, že tento rok jsme prožili nejteplejší zimu, která kdy byla ve Finsku zaznamenána. Tady v tabulce můžete vidět průměrné teploty v Jyväskyle v jednotlivých měsících. Pokud by to tak mělo být ve skutečnosti (duben = průměr 1,4°C!!), tak přestávám doufat, že bych tu vůbec využila jarní sako a boty, které jsem si sem nechala dovézt.


Dneska se počasí extrémně vyvedlo, sluníčko svítilo už od rána a teploměr ukazoval dokonce pár stupňů nad bodem mrazu. Prostě krásné počasí, takže jsem nevydržela sedět u učení a s Veronikou jsme se odpoledne vypravily na procházku. Předem jsme netušily, kam půjdeme, ale nakonec se z toho vyklubalo sněhové dobrodružství. Zamířily jsme totiž do lesů kolem sportovního střediska Laajavuori, a protože jsme nechtěly chodit po urolbovaných běžkařských tratích, odbočily jsme na jednu postranní lesní cestu. Šly jsme březovým hájkem, přes pláň, kolem bažin a opět lesem až jsme po úzké cestičce došly až k jezeru Myllyjärvi. A protože tam cestička končila a vracet se nám nechtělo, rozhodly jsme se jezero s tlustou sněhovou vrstvou přebrodit. Místy jsme tedy zapadaly do sněhu i výše než po kolena, ale až na mokré kalhoty jsme přežily, jen jsme litovaly, že nemáme sněžnice. A když už jsme si to chození ve sněhu tak pěkně natrénovaly, cestou zpátky jsme si to střihly přes jednu paseku, kde byl sníh snad ještě hlubší. Pěkný mokrý výlet, sněhu jsme si dneska užily dosyta. :-)

Zpátky v realitě

Tak dneska jsem se definitivně vrátila z nálady prázdninové zpět do nálady finské, tzn. osamocené a neveselé se silným pocitem povinností do školy. Jarmil mi odletěl dneska brzo ráno, takže jsem tu zase sama. Navíc moje spolubydlící je ještě také pryč a vrátí se až příští čtvrtek, tak je tu teď takové prázdno a ticho. Zjistila jsem, že jsem do rána vůbec s nikým nepromluvila - i přesto, že jsem byla venku a na tělocviku. Zvláštní pocit. Už začínám chápat ty důchodce, kteří si povídají pro sebe a kteří se slézají v čekárnách doktorů, obchodech a MHD jen proto, aby byli mezi lidma.

Když jsem si před chvílí prohlížela diář, zjistila jsem, že mi tu zbývá už jen 6+1 týden pobytu (= 6 školních a 1 cestovní s rodiči)!!! To je opravdu málo času, snad abych si začala užívat poslední chvíle. :-) Nudit se tu určitě nebudu, čeká mě hodně českého i finského učení a pak bych taky ráda ještě stihla výlet do Helsinek a Tallinu a možná ještě i někam jinam. Ale jinak musím přiznat, že už se zase začínám těšit domů, protože doma je prostě doma.

Na závěr se musím podělit o radostnou novinu: k mým plyšovým kamarádům přibyl další - malý maňáskový Šimonek. Dostala jsem ho od Jerryho, abych tu přežila posledních ty poslední týdny a také aby mi hlídal dáreček, který si mám rozbalit až na narozeniny. Copak v něm asi bude? :-)

S Jerrym ve Finsku

Tak se opět po delší době hlásím, tentokrát se vzpomínkou na týden s Jerrym. Ten za mnou přijel už minulou středu večer a bohužel už zase zítra pozdě v noci jede zpět do Prahy. Uteklo to jako voda, Jyväskylu a okolí jsme prošli křížem krážem, podnikli jsme na výlet do národního parku Pyhä-Häki, prošli jsme se na sněžnicích a samozřejmě jsme nezapomněli ani na saunování nebo pečení pully. Počasí nám vyšlo úplně nádherně, nejlepší, co tu pamatuju, sluníčko a jasná obloha každý den (kromě jednoho). Prostě pěkné Velikonoce, zítra poslední den spolu a pak už zase jen školní povinnosti...


Další fotky z našeho týdenního brouzdání po sněhu a ledu středního Finska tady ve fotogalerii.
Bohužel nemáme žádné z výletu na sněžnicích, jedna zapomnětlivá hlava (přiznávám se, byla jsem to já) totiž nevrátila paměťovou kartu z počítače zpátky do foťáku, takže aparát jsme sice měli s sebou, ale z focení nebylo ten den bohužel vůbec nic. :-(

Předvelikonoční středa

Velikonoce se blíží! Ne, že by pro mě byly zas tak podstatným svátkem (asi jako pro většinu Čechů), ale máme tu díky nim týdenní prázdniny - a zejména: přijede na návštěvu Jerry! Zatímco já tady píšu příspěvěk na blog, on už je dávno na cestě, teď právě v autobuse někde mezi Helsinkami a Jyväskylou. Bude už tu opravdu za chviličku! Už se moc těším, dlouho dlouho jsme se neviděli. Bohužel odjíždí už zase za týden ve čtvrtek...

Dneska odpoledne jsem vyzkoušela opět něco nového sportovního - Bodypump. Kdo by nevěděl, o co se jedná, tak je to takové posilování s činkami podle instruktora a v rytmu hudby. Na hodině má každý činku a k ní náhradní kotoučky, které v průběhu času podle potřeby přidává nebo odebírá. Během jedné lekce by se měly potrénovat všechny hlavní svalové partie a hlavně se prý při tom ztrácí rychle tuk :-D Oficiální informace tady, zejména to působivé videjko stojí za shlédnutí. :-) Moc se mi to líbilo, pro mě to bylo vždycky tak akorát načasované, když už jsem myslela, že mi umíraj ruce a činku už prostě nezvednu, cvičení se změnilo. Jsem teď po tom děsně nabušená a nemám na sobě ani gram tuku. :-)

No, a po cvičení jsem byla na obědě v menze. Po jídle jsem se pochválila, jak jsem se dneka pěkně nepřejedla... ale to jsem neměla dělat, protože v tom okamžiku se stalo, co se stát nemělo: protože už bylo pozdě a blížila se zavírací doba, paní kuchařky tam daly volně k dispozici dorty, které se do té doby prodávali 1 kousek za 2,50 eura - tohle tam občas dělají, protože už by se to stejně neprodalo a muselo by se to vyhodit... No prostě nebudu to protahovat, dala jsem si asi tři kousky, bylo to výborné, ale žaludek poté začal hlásit úplně plno. Ale alespoň jsem ušetřila za večeři, na kterou jsem po tom výborném obědě neměla hlad ani chuť. :-)

A teď už se jdu těšit na Jerryho a přemýšlet, co by se dalo v těch několika společných dnech podniknout.

Další nudný víkend

Víkendy jsou tady neuvěřitelně pomalé a nudné dny. Alespoň pro mě. Do školy se nechodí, všechna sportoviště jsou zavřená, není tu žádný pevný program, dá se chodit tak akorát na procházky (v tomhle ohledu to vyhráli ti, kteří tu s sebou mají běžky). Většinou si naplánuju spoustu věcí do školy. ale nakonec splním tak maximálně polovinu, protože trávit celé dva dny v místnosti o velikosti 12 metrů čtverečních je opravdu na palici. Vzhledem k tomu, že i přes týden si tu život jen tak pomalu plyne, opravdu nemám potřebu totálně odpočinkového víkendu, který tu téměř týden co týden zažívám. Vzpomínám na hektický pražský život a už se snad na něj i zase těším.

Včera večer jsem se zúčastila česko-slovenské párty. Byla jsem překvapená, kolik se nás tam sešlo (cca 20), zejména těch, které vůbec neznám. Navíc většina těch Čechů, které znám, se párty ani nezúčastila, takže to vypadá, že česká (a slovenská) komunita má v Jyväskyle opravdu početné zastoupení. Vstup měli povoleni i jiné národnosti, ale museli umět říct alespoň jednu česky nebo slovensky. Všichni příchozí cizinci se poctivě připravili a my si je pak všechny poslechli - slyšet například recitovat Fina "Byl první večer první máj, večerní máj byl lásky čas" je opravdu nezapomenutelný zážitek. :-)

Nejprve po mailu a následně i osobně jsem se seznámila s Angličanem Richardem, který tady na jyväskylské univerzitě studuje už třetím rokem, a protože o prázdninách pojede do Prahy, chtěl by se naučit něco česky. :-) No tak jsme se domluvili, že se čas od času budeme scházet a jakoby mluvit česky, jsem na to zvědavá. Naše setkání tedy zatím vypadalo spíš jako anglická konverzace s rodilým mluvčím pro mě, ale časem to třeba bude naopak. Čeština je podle něj prý jednoduchý jazyk. :-)

Loser nebo Winner?

Máme tu další pátek a tím pádem další pracovní, resp. školní, týden za sebou. V úterý odstartoval nový předmět s názvem Technologically Mediated Communication. Nejzajímavější na tom je asi to, že v něm budeme používat nějaký super nový e-learningový program, který ještě nikdy žádná univerzita nepoužívala. Jmenuje se to eTaitava a zásadní věcí na tom je, že se to dá ovládat i přes mobil. Kdo tedy bude například přes víkend u babičky, která nemá Internet, nemůže se vymlouvat na to, že nemohl vypracovat domácí úkol. Prostě ho naťuká do mobilu (pravda, je to trochu zdlouhavější) a přes wap odešle. :-) Druhou věcí je, že kvůli tomuhle předmětu si taky budu muset zřídit účet na Facebooku, kterému jsem doposud úspěšně vyhýbala. Další požírač času. Ale co, jdu s dobou, kdo dneska není na Facebooku, tak je loser. :-D Přecházím tedy z kategorie loser do kategorie winner. :-)

V úterý jsem si taky vzala do školy, abych si konečně vyfotila naší kmenovou budovu Katedry komunikace. Ještěže jsem ho měla s sebou, protože cestou jsem potkala dvě zajímavosti - pravou finskou veverku a sérii reklam na české pivo Velkopopovický Kozel (říká, že je to české pivo číslo 1 :-) ), takže jsem si obojí taky hned zvěčnila.

Myslela jsem, že už bude jaro, ale asi jsem se spletla. Počasí si drží stálou teplotu kolem nuly, ale jinak dělá si co chce: občas je sluníčko (málokdy), občas zataženo (většinou) a někdy padá sníh. Od včerejška ho zase napadlo dobrých 10 centimetrů. Bohužel je díky té teplotě dost mokrý a odpoledne postupně měnil v blátíčko. To je tady takový tradiční koloběh - sníh, který roztaje na vodu, která zmrzne a zase to zapadá sněhem. Mění se jen intervaly mezi jednotlivými fázemi - někdy je to týden, někdy stačí jen jeden den.

Dnes odpoledně jsem si konečně jsem si našla čas a náladu, trochu zpracovala fotky z Petrohradu a něco z nich nahrála do fotogalerie. Můžete se podívat tady.

Tenhle víkend snad konečně začnu pracovat na diplomce, o které už pěkných pár týdnů jen mluvím. V polovině (sobota večer) si dám pauzu na česko-slovenské party, kterou pořádá Češka Lucka. Jsem zvědavá, co to bude zač. Máme přijí oděni do národních barev a podávat se prý bude guláš. A pak už se těším na středu večer, kdy přijede Jerry!

Jarní tání

Zatímco jsme si užívali Petrohrad, tady v Jyväskyle začalo jarní tání. Když jsem dneska ráno jsem vyrazila na angličtinu, asi už po padesáti metrech jsem boty durch mokré a když jsem po další půl hodině chůze konečně dorazila do třídy, čvachtalo mi to v nich jako kdybych si do každé nalila hrnek vody. Konečně jsem pochopila praktický smysl barevných holínek, které jsou tu momentálně největší módou. Ulice a chodníky jsou prostě plné vody a rozbředlého sněhu, všude hluboké a široké kaluže, které se dají obejít pouze jinými kalužemi. Takže v tomhle jsem tu dneska chodila celý den a cestou domů jsem si už ani nevybírala kudy půjdu – kaluže nekaluže, mým botám už to bylo stejně jedno.

Po několika marných pokusech jsem vzdala snahu se v menze nepřejíst. Prostě jídla mi tam chutnají, dala jsem se na finský zvyk pití mléka, navíc je volně k dispozici salátový bar a spousta mňam chleba (různé druhy a občas ještě teplý!). Takže tam jím sice zdravě, ale určitě víc než do polosyta. Naštěstí si tohle gurmánství dopřávám jen tak dvakrát do týdne, zbylé dny se stravuju doma o něco skromněji.

Dneska večer tu zase vypadává Internet, respektive je tak hrozně pomalý, že skypovat se nedá vůbec a i jen prohlížení stránek je problém. No co, alespoň mám dobrý důvod proč zrovna dneska nepracovat na školních povinnostech. Jdu si číst a relaxovat po náročném víkendu. :-)

Zážitky a postřehy z Petrohradu

Petrohrad je druhé největší a nejvýznamnější město Ruska. Založeno bylo v roce 1703 Petrem Velikým, dnes se rozkládá na ploše zhruba 1400 km čtverečních a bydlí v něm zhruba 4,7 mil. obyvatel. Petrohrad (bývalý Leningrad) je město s barvitou historií, mnoha významnými ruskými památkami a pulzujícím životem. Protéká jím řeka Něva.

Cesta z Jyväskyly do Petrohradu nám trvala 11 hodin. Největším zpestřením byly kontroly na hranicích – jedna finská a čtyři ruské. To jsem teda nepochopila, proč tolik, ale prý je to normální. Asi protože Rusko. Skoro bych řekla, že nejvíc času z cesty jsme strávili právě na hranicích a pak průjezdem Petrohradem přes všechny ty předměstí do centra. Ubytovaní jsme byli v celkem luxusním hotelu Azimut. Já bydlela s Korejkou Kyungmin (které všichni říkají Mína) v 9. patře, snídaně byla v 18. – kam se hrabou všechny vyhlídkové věže. Mimochodem snídaně jsme si opravdu užívali, tolik palačinek se zakysanou smetanou jsem snad nikdy nesnědla. :-) Hned první večer jsme vyrazili na „typickou ruskou“ večeři s neomezeným přísunem vodky a s živou folklórní hudbou. Jídlo bylo spíše menzovního charakteru (bramborový salát jako předkrm, pak mastný boršč a hnědá omáčka s bramborama), tak jsme to jedli, napájeli se před každým chodem vodkou a nějaký tři lidi nám k tomu zpívali Kaťušu a jiné ruské hity. :-)

V následujících dnech jsme prošli a viděli ty nejdůležitější paláce, kostely, sochy, Ermitáž, Auroru - nebudu to tu asi všechno detailně popisovat, informace o nich si můžete najít v nějakém průvodci nebo na Internetu. Z nabídky aktivit jsem vynechala vyjížďku limuzínou po večerním Petrohradu a také návštěvu baletu v divadle Mikhailovskeho. Na druhou stranu bych ráda navštívila nějaké další muzeum nebo třeba cirkus, ale na to už nebyl čas.

O Petrohradu jsem zjistili několik základních faktů:
1. Voda z kohoutku se opravdu pít nedá (možná, že dá, ale jen jednou). Báli jsme se v ní skoro i sprchovat. Je to taková žlutá věc se zajímavým zápachem. :-)
2. Přecházet silnice je skoro o život, pro ruského řidiče neznamená, že když máte zelenou a jste v půlce přechodu, signál pro zastavení. Myslím, že právě skoro na opak. Řidičák se tu prý dá koupit za 30 eur.
3. České prodavačky se tváří oproti ruským opravdu mile. I v obchodě přímo u hotelu, kde musejí být na cizince zvyklé, jsme dostali téměř vynadáno, že neumíme rusky.
4. Matryoshka stále žije! A stále patří mezi nejprodávanější suvenýry.
5. Petrohrad je krásné město jen z pohledu památek. Postranní uličky jsou plné špíny a odpadků. Smog je cítit na každém kroku.
6. Dopravní zácpy jsou každodenní skutečností, i o víkendu. Navíc nejen na silnicích, ale i na chodnících.

Takže asi chápete, že jsem se ráda zase vrátila zpátky do malé klidné Jyväskyly, kde se nemusíte bát o své věci (ne-li život), kde každý umí anglicky, a nikdo se na vás netváří, že ho s nějakým dotazem obtěžujete. Výlet pěkný, ale žít bych tam teda nechtěla.

Čerstvé dojmy z Petrohradu

Doslova před pár hodinami jsme se šťastně a vesele vrátili z několikadenního výletu do ruského Petrohradu. Nakonec jsme vůbec nejeli vlakem, ale obě celé cesty jedním autobusem, což byla asi lepší a rychlejší varianta. Celým pobytem nás doprovázel finský průvodce Mikko a památkami navíc Rus Vladimir - prý osobní průvodce mnoha hollywoodských hvězd. ;-) Teda nevím, jestli tomu mám věřit, ale byl celkem dobrej.



Petrohrad je opravdu velkoměsto se vším všudy - tolik lidí a aut jsem snad ještě nikdy neviděla. Paláce i jiné stavby jsou megalomanského charakteru, všechno je obrovské, zlaté a prostě ruské. Kupodivu všechno bylo taky pěkně opravené, a co nebylo, tak to právě opravovali - jeřábů a lešení jsme viděli dost a dost. Za ty dva v podstatě jen dva celé dny jsme shlédli to nejzajímavější, nezbyl čas na žádné jiné muzeum kromě Ermitáže a ani jiné než předem naplánované památky. Počasí vyšlo nad míru dobře - oproti očekávání vůbec nepršelo ani nesněžilo, sluníčko se sice neobjevilo, ale to už bych asi chtěla moc - v Petrohradu prý svítí slunce jen 60(!) dní v roce. Fotek jsem udělala celkem dost a další snad dostanu od ostatních účastníků zájezdu, takže nevím, kdy to všechno stihnu protřídit, nějakou dobu to asi potrvá.
Teď už jdu spát, zítra mám bohužel zase hned ráno školu, ale odpoledne nebo večer snad stihnu napsat podrobnější reportáž.

Jedu do Petrohradu!

Zatímco většina z vás bude zítra ráno v 6:30 (pražského času 5:30) ještě spát, já už budu odjíždět na východ. Tedy nejdříve na jih do Helsinek a z nich teprve vlakem až do Petrohradu. Kolem 17 hodiny odpolední bychom měli být na místě. Jsem zvědavá na ruskou kulturu a vůbec na město, které samo sebe označuje jako jedno z nejkrásnějších na světě. Od cestovní kanceláře, která tento výlet zaštiťuje, jsme dostali instrukce typu: nepijte moc nebo vás seberou policajti, vodku si kupujte jen v kamenných obchodech, nechoďtě nikde sami (obzvláště v noci, je to nebezpečné), nepijte vodu z kohoutku, dbejte na své věci, protože v Petrohradu existují profesionální okradači turistů atd. Bude to asi trochu kulturní šok - z klidného a bezpečného Finska do rušného a "nebezpečného" Ruska. Snad to ale nějak bez úhony přežiju. Jediné, co mi kalí radost, je předpověď počasí -o víkednu by tam totiž měl padat sníh s deštěm, tedy asi nejhorší možná varianta. Ale co, déšť jsme zažili už v Rize, a přesto výlet nebyl nijak špatný.

Včera jsem psala dlouho očekávanou zkoušku z digitální kultury, naštěstí to nebylo tak těžké, jak to mohlo být. Mám pocit, že jsem to nějak mám, a jakou známku dostanu je mi celkem jedno - hlavně, že se to nebudu muset učit a psát znova - alespoň doufám. Po zkoušce jsem se šla projít na hodinu Nordic walkingu. Instruktorka nasadila celkem ostré tempo, takže i přesto, že bylo nějakých -7°C, jsme se docela zpotili. Navíc se mi neustále během celé cesty samy zkracovaly hůlky, takže jsem je musela pořád opravovat -to me pěkně štvalo. A večer jsem se zúčastnila Get-Together Party pořádaná přímo Univerzitou. Bylo to trochu oficiální s úvodní slovem rektora, ale celkově fajn večer s rautem, na kterém studenti nejvíce ocenili, že každý měl nárok na dvě skleničky vína. :-)

Opar a brokolicová polévka

Nevím čím to, ale udělal se mi opar. Prostě jsem se dneska ráno probudila a byl tam. Kousek pod levým rtem. A od rána roste a roste a svědí a svědí. Pěkný dáreček k dvouměsíčnímu výročí pobytu tady. Bohužel jsem nebyla tak prozřetelná, abych si sem vzala nějakou mastičku, takže to můžu mazat tak normálním krémem nebo pastou na zuby... Ale co, největší katastrofa světa to není, zítra snad už svědit přeste a za dalších pár dnů se to zahojí a budu mít snad zase minimálně na další půl rok od oparu pokoj.

Julia se dneska ráno (rozuměj v půl 11) probudila a že prej má chuť na brokolicovou polévku. Takže si jí uvařila plný kotel a měla jí k snídani, obědu a i k večeři. Ale to už se jí zase trochu přejedla a že prej už jí nechce ani vidět, takže mi jednu zbývající porci dala. Bylo to docela dobrý, takový zelený a chutnalo to kupodivu jako rozmixovaná brokolice, brambory a mrkev s rozmočenou opraženou houskou. :-)

Já jsem tu po obědě, na který mě pozval Michal, měla na návštěvě Katariinu. Ta pochází z laponského Rovaniemi a mimo jiné mi slíbila, že mi ze své velikonoční cesty domů přiveze nějaké prospekty a mapy Laponska, abych tu měla co studovat před květnovou výpravou na sever.

A jinak se taky učím a čtu chytrý texty (ze kterých si skoro nic nepamatuju), úterní zkouška volá...

Moje první hodina aerobiku

Včera jsem absolvovala první hodinu aerobiku v životě. Navíc samozřejmě ve finštině. Byl to teda zážitek. Místama jsem se chytala, místama vůbec. Musím ale přiznat, že jsem byla trochu předpřipravená z jiných tělocviků - tady se totiž takový základní aerobik používá na rozcvičení snad na všech hodinách, nezažila jsem ho asi jen na sněžnicích. :-) Myslím, že kámen úrazu byl právě v porozumění jazyku - za celou dobu jsem stačila pochytala jedině "mambo" a "tupla" (to znamaná 2x). Řídila jsem se tedy podle pohybů instruktorky i podle ostatních, ale když se to sečte s mými aerobikovými schopnostmi, byla jsem neustále buď "jenom" pozadu nebo úplně ztracená. Jinak je to ale pěkný sport - když se to trochu umí a rozumí se jazyku. :-) Po hodině hopsání jsme ještě asi půl hodiny posilovali, myslím, že jsem udělala tolik výpadů a tolikrát zvedla činku, že kdybych chodila pravidelně, brzo bych měla stehna a ruce jako Schwarzenegger za mlada.

Dneska je sobota, takže jsem podnikla už téměř pravidelný výlet do Lidlu. Už včera jsem dostala nápad, že bych mohla zítra něco upéct a tak jsem koupila mouku a nějaký tuk na pečení. Jenže při procházení receptů jsem pak stejně zjistila, že buď nemám potřebné zařízení (váleček nebo metlu na šlehání bílků) nebo suroviny (např. kypřící prášek do pečiva). Asi to teda s tím pečením dopadne bledě.

Jinak dnešek se snažím poctivě věnovat škole. Za sebou mám už naštěstí prezentaci projektu o Lidlu - v angličitně a ještě před celou třídou...brrr. V úterý mě ještě čeká test z Teorií digitální kultury a tím budu mít první cyklus předmětů (s výjimkou angličtiny) uzavřený. Krátké volno vyplním výletem do Petrohradu a v dalším týdnů už startuje další porce přednášek z nových předmětů...