Odjeeeeezd!!!!

Zabaleno, uklizeno... mám před sebou poslední finskou noc a zítra ráno hurá na helsinské letiště a z něj letadýlkem pryč... ne, že by se mi tu nelíbilo, ale myslím, že už mi to tu stačilo. ;-)

Dneska jsem si nostalgicky užila poslední procházku kolem jezera a teď už zase zpátky do normálního života. :-)

Týden s rodiči

Celý minulý týden jsem strávila s rodiči, byla to taková změna oproti minulým měsícům, kdy jsem si tu všechno víceméně řídila sama a ... najednou se sem snesla nějaká vyšší autorita. :-) V pronajatém autě jsme projeli Finsko od Jyväskyly k Rovaniemi a zase zpátky, viděli spoustu dřevěných kostelů i obyčejných domů, potkali desítky sobů, prošli se několika národními parky, podali si ruku, popovídali a vyfotili se s pravým Santa Clausem (největší životní zážitek :-) ) a ověřili si, že všechna finská města vypadají velice podobně. Celkově jsme najeli asi 2500 km, taky jsem závěrem měla pocit, že jsme snad nejvíce času trávili v autě.



Počasí vyšlo (přes tátovy každodenní pesimistické předpovědi) nadmíru dobře. Na severu byla sice trochu zima a já litovala, že jsem zimní oblečení nechala v Jyväskyle, ale zato vůbec nepršelo a občasné sněhové přeháňky se daly v pohodě přežít. V chatičce u parku Oulanka rodiče vyzkoušeli poprvé (!) v životě saunu, načež táta prohlásil, že už do toho nikdy nevleze. No, a celý týden jsme pečlivě dodržovali vysokokalorickou dietu, protože jídla jsme měli hodně a dnů bylo jen sedm. A dneska, kdy rodiče odjeli a já chtěla jít ty tuky a cukry trochu vyběhat, z oblohy padá sníh s deštěm a teplota je kolem nuly. Taky mohlo vydržet ještě jeden pár dní hezky...

Zajímavým zážitkem byla jedna noc strávená v hostelu ve společnosti pravých finských cikánů. Ženský nosily černé hábity, jejich děti se chovaly rozjíveně asi jako jiné děti a jediný mužský člen rodiny, kterého jsme potkali, prý dokonce pracuje. Špíny a nepořádku po sobě nechávali dost, ale na druhou stranu zase určitě méně než jejich vzdálení čeští příbuzní.

A teď už se jdu taky pomalu chystat k odjezdu - už pozítří totiž vsednu na letadlo směr střední Evropa a adié Finsko...



Pár dalších foteček tady, ale opravdu jen pár, protože ty moje nejsou tak dokonalé jako ty tátovy, a tak nějak nemám náladu se s nimi moc zabývat.

Poslední všední den v Jyväskyle

Ano, je to tak. Dneska jsem si tu přožila poslední všední den, protože zítra už přijedou rodiče a budu s nimi týden pryč a pak tu sice ještě budu další pondělí, ale to už budu prát, balit, chodit po odjezdových "úřadech" atd. Kolej se tu celkem vyprazdňuje, Julie už je taky dávno někde v Polsku, takže tu bydlím už pár dní sama.

Dneska jsem si tedy užila poslední univerzitní sport a pak jsem navštívila Muzeum Středního Finska. To jsem si plánovala snad od prvního týdne, co tu jsem, ale nějak jsem se k tomu nikdy nedostala, takže až dnes na poslední chvíli. Sice mi všichni tvrdili, že tam jsou jenom finský popisky, ale vůbec to není pravda, mají to tam všechno pěkně popsané i v angličtině. Je to takové malé pěkné muzeum ve třech patrech: v jednom je historie celého Středního Finska, v druhém jen Jyväskyly a ve třetím proměnlivá expozice moderního umění. Jsou tam k vidění různé fotografie, předměty a modely toho, jak se tu žilo dříve; dozvíte se, že základní obživou tu byl rybolov (kupodivu ;-) ) a že lidé tu v neděli jezdili do kostela na lyžích nebo na lodích (podle sezóny). :-) Mají tam hezké plastické modely města a pouštějí krátké historické filmíky... no prostě, myslím, že to stojí za vidění.

Před chvílí jsem chěla jít do sauny, ale už podruhé se mi stalo, že byla zavřená, tak nevím, jestli Finové s příchodem jara končí se saunováním či co. A teď už se psychicky připravuju na příjezd rodičů, které jsem pár měsíců neviděla, a taky na to, že už za 10 dní opravdu pojedu domů a čeká mě popříjezdový kulturní šok (což jsem se dozvěděla v předmětu Intercultural Communication a taky nám to nějaký chytrák poslal ještě nedávno znovu v mailu - abysme věděli, že se na to máme připravit). Já do toho ale s mezizastávkou ve Vídni skočím rovnýma nohama - hned druhý den po příjezdu jsem si totiž naplánovala beachový turnaj, který mě snad hned vrátí do české reality. ;-) Půl roku jsem neměla balón v ruce, no nechci to vidět.

Před chvílí mi tu praskla žárovka v lustru, což je otrava takhle pár dní před odjezdem. Musíme tu totiž kupovat a vyměňovat žárovky sami... a nějak už se mi nechce dneska do obchodu a navíc mi nejde sundat stínidlo. Asi to počká na zítřek na tátu. A teď se jdu podívat na nějaké venkovní grilování.

To je pro dnešek všechno, další (jedno z posledních) pokračování mého finského příběhu pravděpodobně až za týden.

Kde mě bota tlačí

Dneska ráno jsme se probudili do nevlídného zamračeného počasí a zimy – trošku šok po tom teplu. Ale nemohli jsme přece čekat, že tu bude krásně pořád, že. Rozdíl to byl ale pořádný – nejvyšší denní teploty o 15 (!) stupňů nižší než včera – včera 21, dneska 6. Celý den tak trochu poprchávalo a foukal studený vítr. Alespoň mě už zase nemusí mrzet, že tu nemám žádné letní oblečení.

Puchýře na prstech u nohou, které jsem si přivezla z Talinu se nějak ne a ne zahojit. Chozením po Turku jsem tomu asi moc nepřidala, no. Dneska jsem to blíže prozkoumala :-) a zjistila jsem, že každý prst kromě jednoho disponuje alespoň jedním puchýřem, přičemž na levém malíčku jsou hned tři (seshora, zespoda a z vnitřní strany). ;-) Paradoxně to ale míň tlačí při běhání než při chůzi, takže asi začnu všude běhat.

Tenhle týden mám takový školno - sportovní. V podstatě je to tak, že dělám do školy (české už jen naštěstí) a vždycky si mezitím odskočím na nějaký sport. A teď už jdu spát, takže dobrou.

Já v Turku

Výlet do Turku se vydařil, ale nakonec jsem tam jela sama. Veroniku totiž večer sklátila nějaká chřipka a je jasné, že s teplotou se jí po městě brouzdat nechtělo. Mně přišlo škoda nejet, když a) jsem už měla koupený lístek na vlak a b) poslední možnost se do Turku podívat, protože jindy už nebude čas. Takže snad poprvé v životě jsem jela na výlet sama!

Turku je nejstarší a v současnosti 5. největší město Finska. Leží na řece Aurojaki a zároveň je také námořním přístavem. Až do roku 1812 plnilo funkci hlavního finského města. Kdykoliv jsem se tady zeptala nějakého Fina, které město bych měla navštívit, všichni mi bez váhání doporučovali právě Turku - takže jsem na domorodce dala a vypravila se tam.

Když jedete do Turku vlakem, to, že už se blížíte, poznáte velice jednoduše: všechna hlášení ve vlaku jsou nejen ve standardní finštině a angličtině, ale přibude i švédštině: v Turku totiž žije početná skupina švédsky mluvících obyvatel. Od té doby se švédštiny nezbavíte - všechny názvy ulic i jiné cedule jsou dvojjazyčné, lidé kolem vás mluví dvěma různými jazyky a i samotný název města Turku má svůj švédský ekvivalent - Åbo.

I když je Turku považováno za nejhistoričtější město Finska, příliš historicky to tu na první pohled nevypadá. Město totiž v minulosti několikrát vyhořelo, takže jádro města (a nejen to) se povětšinou skládá z moderních výškových budov. Pokud ale trochu zapátráte, zjistíte, že historie je schovaná a musíte ji hledat.

K turisticky nejatraktivnějším historickým památkám patří určitě hrad, který kdysi býval hlavním provinciálním centrem a sídlem šlechty. Ten se prezentuje ve dvou částech - středověké a renesanční. Musím říct, že i když se mi hrad celkově líbil, zejména jeho renesanční části na mě působily dost rekonstruovaně. A co mě zklamalo, tak to, že v něm nemají skoro žádné popisky; a když už ano, tak jen ve finštině a švédštině. ;-)

Druhým hlavním historickým bodem je katedrála. Ta je moc pěkná, v postranních kaplích jsou pochovaní nějací významní církevní i světští hodnostáři. Dovnitř jsem se bohužel dostala jen na pár minut mezi dvěma svatbama... jo jo, všichni se tam vdávali a ženili a na turisty nezbylo místo.

Mezi hradem a katedrálou jsem se prošla podél řeky po nábřeží, krásná procházka, zvláště když se vydaří počasí tak jako mně včera - celý den mi bylo skoro horko v krátkém rukávu a litovala jsem, že jsem neměla s sebou sluneční brýle. V Turku prý pak ještě mají pěkné muzeum uměleckých řemesel, kam jsem chtěla jít, ale nakonec nešla, a taky galerii s moderním uměním - nic pro mě, uměleckého neználka. Já si radši dala zmrzlinu, sedla si na lavičku a pozorovala město. :-)

Závěr? Turku je příjemné město, jsem ráda, že jsem ho viděla, a myslím, že jeden den bohatě stačil na na prohlídku všeho, co je ve městě zajímavé. Akorát ta cesta vlakem by mohla trvat méně než 3,5 hodiny...



Pár dalších fotek z Turku tady.

Hurá

Den odjezdu ze severní Evropy směrem na jih se už opravdu blíží! Pozná se to na tom, že skoro všechno se dá spočítat: Do odjezdu zbývá už jen 18 dní. Do sauny tu půjdu už jen maximálně třikrát. Nakoupit do Lidlu jednou. Zbývá mi poslední týden sportovních aktivit. Popáté a naposledy jsem zaplatila nájem za můj zdejší příbytek. (Skoro se mi po něm bude stejskat.) Počítám už také porce jídla v ledničce a zjišťuji, že ho mám asi víc než stačím spotřebovat.

Čím dál tím více pokojů na kolejích se vyprazdňuje, na pračku se nemusí stát fronta a do studentského mailing listu chodí denně inzeráty s nabídkou použitých věcí. Do pokoje se mi přistěhovala Julie, která odjíždí už příští středu a nechtělo se jí platit nájem za celý měsíc (což se jí nedivím). Takže jsme se dohodly, že to tu spolu v jednom pokoji těch pár nocí přežijeme. Zatím v tom vidím dva problémy: jediný klíč od pokoje a pak jediný kabel k Internetu. :-)

A na závěr dnešnímu dni pětkrát hurá, protože:

1. Poslední esej do finské školy napsána a poslána.
2. Fotky z Talinu a Helsinek zpracovány. Ten největší výběr z výběrů tady v galerii.
   
3. Počasí stále sluníčkové a teplé (odpoledne až 22°C !!!) a nevypadá to, že by tomu mělo být v následujících dnech jinak.
   
4. Lístky na vlak do Turku, podle Finů nejhezčího a nejhistoričtějšího finského města, koupeny, mapa sehnána, cestovní nálada sbalena.
   
5. Po sauně je vždycky blaze.
   

Že by léto?

Po oslavách Vappu jsem si k večeru byla zaběhat kolem jezera a koukala jsem, že nepiknikují jen oslavující studenti, ale i běžní Finové vytáhli deky a plastikové talíře a vydali se k jezeru, kde si to na trávě všechno pěkně rozložili, pojídali, popíjeli, pozorovali ptáky na jezeru a tak oslavovali příchod prvního máje. Na jezeru se plavily první loďky... prostě idyla. Trochu mě to naladilo a už plánuju nějaký piknik po návratu domů. :-) Nejvíc mě ale dostalo pár lidí, kteří si svoje ležení rozložilo na malé písčité plážičce a dokonce se koupali v tom jezeru, které bylo ještě před pár dny pokryté vrstvou ledu! Já bych váhala i po sauně a oni takhle!

Mnoho lidí dneska vytáhlo svoje nejletnější oblečení - tílko, kraťasy a žabky (co kdyby už letos takhle teplo nebylo, že) a ukázalo svoje krásná bílá těla. :-D No já vím, nemám moc co povídat... Vzpomínám na kamarády z beache, kteří jsou právě teď na soustředění v Itálii, přijedou z jihu všichni opálení a namakaní a já ze severu jako jejich pravý opak. Snad se se mnou ještě budou bavit. ;-)

A jak tak koukám na předpověď, naštěstí to nevypadá, že by se počasí mělo nějak výrazně zhoršit. To je dobře už jen z toho důvodu, že v sobotu jedu na jednodenní výlet do Turku a chození po městě v zimě nebo dešti není úplně to pravé ořechové.
A teď už jdu konečně dopsat poslední finskou seminárku...

Vappu

Vappu je finský studentský svátek, který se slaví každý rok 1. května. Forma je asi taková, že se všichni převléknou do různých kostýmů, jdou do parku, udělají si piknik a prostě si užívají. Tady v Jyväskyle byl blížící se svátek znát už pár dní dopředu, na hlavní třídě Kauppakatu vyrostly stánky s cukrovím, balónky a jiným pouťovým zbožím, děti školou povinné tu včera běhaly s pomalovanými obličeji nebo v jednoduchých kostýmech.

Já jsem včerejší začínající oslavy nějak pominula, protože jsem se chvályhodně rozhodla pracovat na seminárce, ale dneska jsem to byla skouknout v parku Hajru. Stovky studentů si přeneslo piknikové vybavení, spousta jídla, pití, k tomu hrála pravá finská pop music ;-) a všichni si užívali, že jim zase po několika letech vyšlo na Vappu pěkné počasí. Opravdu - odpolední teploty dosahovaly až 21°C (!), což se tu začátkem května jen tak běžně nevidí (to je vyšší teplota než průměrná červencová!). Já jsem to zabalila už po pár hodinách, ale tipuji, že odpolední slavnost se natáhne dlouho do noci a alkohol, který se zatím konzumoval umírněně, poteče plným proudem.

Bohužel jsem si zapomněla vzít s sebou foťák, ale pro zájemce Veroniky fotky z Vappu tady.

Výlet do Talinu a Helsinek

Na dlouho plánovaný výlet do Talinu jsme odjely nakonec jen ve dvou s Veronikou, ostatní buď už nemají moc peněz nebo se jim náš termín nehodil časově. V sobotu brzo ráno jsme vyrazily vlakem z Jyväskyly do Helsinek, odkud nám už za hodinu odplouval trajekt do Talinu. A ve dvě odpoledně jsme už byli v estonském hlavním městě!

Z talinského přístavu to do historického centra trvá pěšky jen 15 minut, takže za chvíli už jsme byly obklopeny historií. Nebudu to dlouho natahovat, město se nám opravdu moc líbilo, řekla bych, že i víc než Riga. Celé centrum je opravdu historické, žádné moderní budovy, ale jen staré domy a úzké klikaté uličky s kočičími hlavami. A jak bylo řečeno v "Tallinn City Museum", každá budova tu má vlastní historii. Kolem dokola se vinou hradby se strážními věžemi, prostě krása. A na rozdíl třeba právě od Rigy, město působí upraveně i když popojedete kousek dál od centra. Kolem hlavního náměstí je spousta restaurací a kavárniček, ale také obchodů se suvenýry.

V Talinu jsme strávily den a půl, což nám přišlo jako nezbytné časové minimum. Za tuhle dobu jsme obešly všechno, co jsme chtěly vidět, navštívily dvě muzea a čas zbyl i na nějakou kavárnu. Bydlely jsme přímo v centru, takže všechno bylo při ruce, počasí vyšlo nádherně... není si na co stěžovat.


V pondělí ráno jsme se zase už trajektem přesunuly zpět do Finska do Helsinek a jeden den navíc strávily tady. Byla to už skoro ostuda, že jsem tak dlouho ve Finsku a hlavní město jsem ještě zblízka neviděla. Oproti Talinu jsou Helsinki samozřejmě daleko méně historické, ale přesto centrální Senátní náměstí s katedrálou, univerzitou, bývalým parlamentem a národní knihovnou je opravdu pěkné. Z náměstí jsme to vzaly přes tržiště na nábřeží a pak okružní tramvají na sever města, odkud jsme se vracely pěšky a cestou viděly třeba stadión z Olympiády v roce 1952, Sibeliův památník, moderní Skalní chrám zastřešený kupolí ze skla nebo Národní muzeum. Trochu mě mrzí, že při jednodenní návštěvě nezbyl čas na výlet na souostroví pevnosti Suomelinna nebo na návštěvu nějakého muzeum, ale večer už jsem byla ráda, že jsem se nalodila na autobus do Jyväskyly, a vůbec jsem nezáviděla Veronice, která zůstávala na koncert Josého Gonzálesa. Do postele jsem se dostala úplně mrtvá asi hodinu a půl po půlnoci.

Jaro v Jyväskyle (snad už definitivně)

Už si plánuju asi třetí den, že sem napíšu, jak je venku krásně, ale nějak jsem se ke tomu nemohla dostat, takže až dneska. Je to prostě tak, nejvyšší denní teploty se drží nad 10 stupni (plusovými :-D ) a k tomu svítí sluníčko! No prostě pravé jaro!! Už jsem definitně uklidila do skříně zimní bundu, čepici, rukavice a šálu a doufám, že je už letos nepoužiju. V jezerech už je zase voda místo ledu a tráva se už i místy zelená. Finy už to počasí taky probudilo ze zimního spánku, nyní je možné je často vidět, jak posedávají venku na sluníčku a k tomu lížou zmrzlinu. :-)

To krásné počasí mě nalákalo a tento týdne jsem si už byla dvakrát zaběhat. Našla jsem si tu takovou trasu podél jezera, která mi trvá celkově asi 40 min. Je to pěkná cesta, v podstatě celá po rovině (Hvězda to zrovna není, no ;-) ), jedinou nevýhodou je, že tak z 1/3 je po asfaltu. Ale co se dá dělat, lépe se to moc vymyslet nedá.

Včera jsme psali závěrečný test z Technologically Mediated Communication. Otázky sice byly jen 4, z toho navíc jedna dobrovolná, ale pokud mám polemizovat s nějakou teorií, měla bych asi vědět, jak ta teorie zní, že. ;-) Něco jsem tam napsala, ale netuším, jak to ten člověk bude hodnotit, snad to nebudu muset opakovat. Jinak už mi zbývá jen napsat jedna seminárka na PR Processes a mám hotovo! Teda jen se školou tady, ještě si užiju dost s tou českou.

A zítra ráno odjíždím na již avizovaný výlet do Talinu a Helsinek! Snad počasí vydrží a pokud se s námi nepotopí trajekt, tak snad v úterý bych sem mohla napsat zprávu, jak že se mi to tam líbílo.
A teď už zase hurá do studia.

Pár obrázků z jarní Jyväskyly tady. Abyste mi věřili, že si nevymýšlím. :-)

Za jeden měsíc a jeden den

Tenhle týden je takový cestovní. Všichni si totiž někam odcestovali: někdo do Laponska, někdo do Stockholmu, někdo do jižního Finska... a já cestuju zatím jen tak prstem (nebo spíš myší :-) ) po mapě. Ve Stockholmu jsem už byla, do Laponska pojedu až v květnu, ale za týden se chystám do Talinu a Helsinek. Už se těším zase na zpestřený víkend trochu historičtější architekturu než kterou mi nabízí Jyväskylä.

Ve čtvrtek na přednášce jsem potkala snad první pravou Finku, co neměla mobilní telefon značky Nokia, ale Sony Ericsson! Finové jsou v tomhle ohledu velcí patrioti a vyznavači domácích produktů a značek a telefony Nokia tu vedou na plné čáře. Občas mám pocit, že když někde vytáhnu svého SE, každý okamžitě pozná, že jsem cizinka, protože vlastnit jinou značku mobilu než Nokia je přinejmenším dosti okrajová záležitost.

Dny se tu natahují víc a víc, oficiální východ slunce byl dnes v 5:37 a západ pět minut před 22. hodinou, a to v praxi znamená, že ještě po desáté hodině večerní není úplně tma a na obzoru je vidět světlá obloha! (Netuším teda, jak to vypadá ráno, protože ještě spím, ale pro případné zájemce si můžu nařídit budíka a skouknout to ;-) ). Večer nám do sauny svítí sluníčko - prostě od ledna, kdy se rozednívalo v 10 a ve 3 už se zase začalo stmívat, téměř neuvěřitelná změna.

Pomalu začínám počítat dny do odjezdu, vyplňovat všechny předodjezdové formuláře a psát si, co všechno budu muset zařídit. A jak se tak rozhlížím po svém pokoji, jsem ráda, že přijedou na návštěvu rodiče a pomůžou mi alespoň pár věcí odvézt zpátky domů, protože i přes to, že jsem to tady s nákupy rozhodně nepřeháněla, dvacetikilový letištní limit by mi určitě nestačil.

(Nejen) vodní sporty

Jak už jsem avizovala v minulém příspěvku, v pondělí jsem navštívila hodinu aqua aerobiku. Zajímavý zážitek. Myslela jsem si totiž, že aqua aerobic se cvičí ve vodě, která je vám tak po pás až po prsa - prostě tam, kde stačíte. Instruktorka nás ale hned na začátku vyvedla z omylu, pro hodinu jsme totiž měli rezervovánu nejhlubší část bazénu. Kolem pasu jsme si připnuli takové pěnové nadnášecí pásy, které tu používají pro plavání důchodci, a hurá do vody. Připadala jsem si jako pětileté dítě s kruhem. :-) A pak už jsme po vzoru cvičitelky na břehu různě "pochodovali", zvedali ruce a nohy atd. Vystřídali i různé další pomůcky jako destičky a takové dlouhé válcovité "nudle" (nebo jak to nazvat), se kterými jsme jakoby posilovali. Ne, že by kolem bylo v brzkou odpolední hodinu tolik lidí, ale stejně po nás všichni pokukovali a z nějakého důvodu se usmívali. Asi jsme vypadali vtipně. :-)

Včera jsem absolvovala hodinu plavání se zaměřením na prsa. Jak byste očekávali, tak jsme cvičili, jak správně pracovat nohama, rukama a jak dýchat pod vodou. Paní instruktorka mi řekla, že mám "very good technique" (no vzhledem k těm Finkám vedle mě, které nebyly skoro schopné namočit si obličej, asi jo) a ptala se mě, jestli jsem někdy plavala... chacha...neviděla totiž mého kraula, kterého si už vůbec nepamatuju a neumím. :-( Hodina zaměřená na volný způsob je příští týden, takže se tam plánuju jít ztrapnit a zkusím se rozpomenout na hodiny plavání někdy před deseti lety.

Včera večer jsme měli poslední hodinu indoor cyclingu a místo standardních 45 minut jsme jeli 75. Bylo to celkem dlouhý, pot se ze mě lil a snad jsem konečně tomuhle stylu přišla na chuť. I když spinning po česku je prostě lepší.

No a dneska je po dlouhé době zase sluníčko a teplota prý vystoupá až k 7 stupňům! Že bych teda konečně využila svojí běžeckou obuv? ;-)

Další víkend za mnou

Půlka dubna, v Jyväskyle sněží a můj výhled z okna vypadá zase takhle:

V prosinci bych z toho měla radost, ale teď už mě to finské počasí moc nebaví. Ještě větší radost z toho asi mají silničáři, kteří během minulého týdne uklidili z chodníků a silnic všechen štěrk. Včera tu bylo -2, padal sníh s deštěm a mě rozčilovali všichni lidi z Prahy, kteří mi psali, jak mají nádherně sluníčko, skoro 20°C, jezdí si na kole nebo jen tak chodí venku v krátkém rukávu. Já chci taky pěkný počasí!!!

V sobotu jsem v sauně potkala dvě Finky - mámu s dcerou, té starší bylo něco k šedesátce a té druhé kolem třiceti. Přinesly si tam každá dvě plechovky s pivem a brzo byly až nefinsky v náladě. Tu mladší po chvíli přestalo bavit povídat si jen s matkou a tak přešla na angličtinu a začala mi vykládat o saunách ve Finsku, o její cestě do Ruska a spoustu dalších věcí. Pak navíc zjistila, že jsem z Čech, takže vyfikla "ahoj" a "ukončete prosím nástup a výstup, dveře se zavírají". :-) Starší Finka anglicky moc neuměla (a já zase finsky), takže jsme se na sebe tak usmívaly. No a pak jsme si daly studenou sprchu a šly domů.

Na moje včerejší narozeniny jsem neměla náladu pořádat nějakou větší párty, takže jsem řekla jen pár lidem na večerní posezení (s původním záměrem s filmem, na který nakonec nedošlo). Začalo trochu tragicky, když mi vůbec nevykynulo těsto na pullu, ale nakonec se všechno celkem vydařilo. Dostala jsem skoro samé sladkosti (asi jako na trénování pevné vůle nebo jak to holky myslely :-) ) a od Veroniky tuhle krásnou koupelnovou žabičku, ze kterou je mi zatím líto se mýt:


A teď už jdu do školy -mám dnes poslední hodinu angličtiny, pak oběd s Katariinou a na odpoledne jsem si zapsala hodinu aqua-aerobiku - to jsem na to zvědavá. Hezký den všem!

Média ve Finsku

Média mají ve Finsku dlouhou tradici a mezi obyvateli se těší velké oblibě. Nevím, jestli jste to věděli, ale Finové jsou největší konzumenti novin v Evropské unii a třetí největší na světě (po Japonsku a Norsku) - oficiálně se udává, že noviny čte každý den 87% (!) Finů starších 12 let. Na druhou stranu jsou ale slyšet stížnosti od starších lidí, že mladí už tolik nečtou, a podle mého malého soukromého výzkumu mezi Finy se opravdu zdá, že noviny každý den už nejsou úplnou samozřejmostí.

První noviny ve Finsku začaly vycházet v roce 1771, ty byly ale psané švédsky, první ve finštině vyšly o pár let později - v roce 1775. Převládajícím novinářských jazykem se ale finština stala až ve 20. letech 19. století. V dnešní době vychází ve Finsku 200 titulů novin (z toho 53 deníků), 320 populárních a 2100 odborných časopisů. Zároveň jsou zde velice oblíbené "noviny zadarmo" - vychází jich cca 145 titulů. Na 5,2 mil. obyvatel to nejsou zrovna úplně malá čísla! Navíc většina novin má i své internetové zpravodajské stránky, kde lze často nalézt i elektronickou (PDF) verzi novin přesně v podobě, v jaké si je můžete koupit u stánku.

Co se televizního vysílání týká, ve Finsku lze naladit 4 celostátní kanály: 2 státní (TV1 a TV2) a 2 soukromé (MTV3 a Channel Four Finland). Protože druhým oficiálním jazykem Finska je švédština a v zejména v pobřežních oblastech žije početná menšina švédsky mluvících obyvatel, část programu je ve švédštině a Finská vysílací společnost dále i zprostředkovává vysílání televizních programů ze Švédska. Průměrný Fin tráví u televizní obrazovky 2 hod 53 min.

Rozhlas začal ve Finsku vysílat v roce 1926, nyní lze naladit 5 celoplošných stanic (z toho 4 státních a 1 soukromou) a množství regionálních. Radia vysílají ve Finštině, Švédštině a v Sámi (= jazyk obyvatel Laponska), průměrná poslechovost je 194 minut denně. Finská rádia vysílají samozřejmě i online, můžete si je naladit například tady odsud. :-)

A pokud byste taky chtěli vědět, co se děje ve Finsku (nebo ve světě z finského pohledu) nového, tak doporučuju anglické noviny Helsinki Times, mezinárodní verzi největších finských novin Helsingin Sanomat nebo portál Finland news.

Pár postřehů a zážitků

Prší a prší. Už druhý den. Chodit v dešti není nic příjemného - kalhoty mám mokré a špinavé, voda z deštníku mi teče na batoh... Ale jinak se to dá přežít s vidinou, že snad zase někdy bude pěkně. Finové usoudili, že sněžit už asi letos nebude a dali se do uklízení štěrku, kterého tu tedy leží všude požehnaně. Mají na to ale takové pokrokové traktůrky, se kterým se jede a ono to ten štěrk samo sbírá, takže myslím, že během pár dní by mohlo být celé město uklizené.

V neděli, kdy bylo jen zataženo, ale ještě nepršelo, jsem si dala sraz s Hannou (jedna kamarádka Finka) a vydaly jsme na procházku po městě. Teda ona tomu říkala procházka, ale v podstatě to vypadalo jako trénink rychlochůze - domorodci tu prostě asi neumí za žádných okolností chodit pomalu. Hanna mi vyprávěla o Finech, o jejich povaze a o tom, co si sami o sobě myslí. Celkem zajímavé povídání, možná tu o tom napíšu někdy později příspěvek.

Nevím, jestli jste to zaregistrovali, už je to zpráva týden stará, ale ministr zahraničí Finska byl donucen odstoupit z funkce na základě toho, že posílal nemravné SMS zprávy jedné erotické tanečnici. Ostatní politici toho sice litují, protože pracovně to byl velmi schopný člověk, ale jinak jeho odvolání považují za správný krok. Já jen kroutím hlavou a čekám, kdy se v ČR začnou politici chovat alespoň z poloviny tak eticky jako tady.

Na předmětu PR Processes and History vyučující vymyslela, že si každý zvolíme, jaký typ zkoušky absolvujeme - a vybrat si můžeme úplně cokoliv: ústní zkoušku, písemnou zkoušku, napsat práci na nějaké téma, udělat nějaký výzkum... no prostě cokoliv nás napadne. Zajímavé, že? :-) Ještě přesně nevím, co si zvolím, ale ústní zkouška to rozhodně nebude ;-)

Dneska na frisbee se mě jedna Finka ptala, odkud že jako jsem a když jsem řekla, že z České republiky, tak na to odpověděla něco ve smyslu: "Hmm... tuším, že to je někde v Evropě, ale nevím přesně kde." Takže jsem ji vysvětlila, že ležíme zhruba ve středu Evropy, na jih od Polska a vedle Německa. A ona na to, jestli se prej u nás mluví německy... No prostě zjevně vzdělaná Finka, takovéhle znalosti bych čekala spíš od někoho z amerického kontinentu než od Evropana.

A před chvílí jsme s Veronikou konečně daly dohromady náš výlet do Tallinu: už je tedy jisté, že to bude poslední víkend v dubnu a v pondělí ještě zůstaneme na den v Helsinkách. Takže už se těším a teď už zase šup na učení.

Včera, dnes a zítra

Tak se mi vrátila zpátky z prázdnin spolubydlící, už tu opět nejsem sama a ve dvou je to přece jen je to o trochu veselejší. Podle toho, co vyprávěla, jsem měla o dost povedenější Velikonoce než ona v Polsku, ale prostě vždycky se to nevyvede... Vrcholem byla její zpáteční cesta sem - přiletěla totiž ve 2 v noci do Tampere, ale v tuhle noční hodinu tam odsud už nejel do Jyväskyly žádný autobus, takže celý zbytek noci strávila bloumáním po nočním městě a nádraží.

Včera jsem absolvovala dvě přednášky, obě docela zajímavé - jedna o aplikacích a formách Webu 2.0 a druhá o historii PR a propagandy. Vyučující tady se mi všichni zdají nějak více zapálení pro věc a opravdu mají snahu učit ten svůj předmět nějak zábavněji a tak, aby něco naučili - což se o zdaleka nedá říct o všech českých.

Dneska jsem zašla na vedenou hodinu badmintonu, ale i když jsem to tak trochu čekala, tak jsem z ní odcházela trochu zklamaná. Vypadalo to totiž, že skoro všichni drží badmintonovou raketu v ruce poprvé, a tak jsme se učili základní údery. Ale hodně mě to navnadilo a už se těším zase na badminton v Praze!

Počasí máme stále krásné a na místní poměry i teplé (kolem 6 nad nulou), snad to vydrží! Pokud ano, tak bych zítra udělala první jarní výběh, když už tu mám ty běžecké boty - udělám si tím asi osobní rekord, protože to bude asi nejnižší teplota, za které jsem kdy běhala.

Teď jsou asi všichni Češi kolem na další česko-slovenské párty, ale mně se nějak nechtělo - za 1. jsem tam už bylo minule, což mi tak nějak stačilo; za 2. je to na druhé straně města, takže se mi nechtělo táhnout v 8 večer tam a po půlnoci zpátky a za 3. jsem si povídala po Skypu s Jarmilem, což bylo asi lepší než nějaká párty. :-)
A teď už jdu do postele ještě něco číst (odborného, jak jinak ;-) ) a pak dobrou...

Za teplem do Finska! :-)

Největší událost dneška: venkovní teplota tady v Jyväskyle = 11,5 °C, venkovní teplota v Praze = 8°C!! Nevím, jak se to stalo, ale máme tu tepleji! Doufám, že to takhle bude pokračovat i nadále. ;-) To teplo je tu vidět, všichni tu vytáhli jarní bundy a boty a všichni mluví o krásném počasí -asi to tu není zas tak obvyklý jev. Na sníh budeme za chvíli asi jen vzpomínat, protože taje neuvěřitelnou rychlostí. Na chodnících a při okrajích silnic leží tuny štěrku, které sem silničáři postupně během zimy vysypali. Taky den už je docela dlouhý - sluníčko dnes vycházelo v 6:32 a zapadat bude ve 20:08, takže už žádné polární noci. Prostě jaro - hurááá!
A takhle tu vypadal západ slunce včera (pohled z mého okna). Kdyby to bylo bez těch paneláků, tak skoro romantika. :-)


Jinak tu teď mám dva kurzy a jednu angličtinu a ve volném čase chodím sportovat a taky se snažím dělat něco do české školy a na diplomku. Sem tam nějaká party a sauna... a tak to tu plyne den za dnem. A mimochodem - dnes už tu slavíme tříměsíční výročí pobytu zde na severu!
Ale teď jdu někam ven, protože je tam opravdu krááásně!

Pravá finská sauna

Tak jsem to včera s tím počasím zakřikla, dneska bylo celý den zataženo a poprchávalo. Teplota navíc stoupla na 4°C, takže když jsem šla večer do sauny, vypadaly chodníky jako jedno velké brouzdaliště.

No a v sauně... Protože nefungoval výtah, tak jsem si nejdřív pěkně vyšlapala schody až do 9. patra, kde je sauna umístěna a pak už hurá dovnitř. Sešlo se nás tam celkem šest - 5 Finek a já a byla to nejteplejší sauna, jakou jsem tu zažila. Finky to totiž rozfajrovaly tak, že jsem myslela, že se brzo uvařím a ta jedna, co tam chodí každý den, si musela sednout na nejnižší (= nejstudenější) stupeň. Už začínám tušit, jak se cítí bábovka v troubě.

Po sauně jsem se šla zchladit na balkón u šaten, určitě to muselo hrozne zasyčet, jak jsem vyšla ven na studený vzduch. Z balkónu je pěkný výhled na okolí kolejí, příště s sebou vezmu foťák a nafotím to. Tak jsem tam tak stála u zábradlí a pozorovala večerní Jyväskylu a čekala, až vychladnu zase do normální teploty.
A teď už jsem zase doma, s dobrým pocitem a se skoro dvěma litrama vody v žaludku, jak jsem musela doplnit tekutiny do těla.

Sněhová vycházka ve sluníčkovém počasí

Nevím, jak u vás, ale tady v Jyväskyle se po velikonočních svátcích všechno už zase pěkně vrátilo do starých kolejí. Ti, co byli přijeli na návštěvu, odjeli a ti, co odcestovali, jsou už většinou zase zpátky. Škola navázala na předprázdninový rytmus a obchody i jiná veřejná místa už mají zase standardní otevírací dobu.

Jediné, co nám tu (zatím) zůstalo, je velikonoční počasí: modrá obloha a sluníčko! Teploty se ale stále drží kolem nuly, tedy je tu skoro stejně zima jako v lednu a v únoru! Finský meteorologický ústav totiž hlásí, že tento rok jsme prožili nejteplejší zimu, která kdy byla ve Finsku zaznamenána. Tady v tabulce můžete vidět průměrné teploty v Jyväskyle v jednotlivých měsících. Pokud by to tak mělo být ve skutečnosti (duben = průměr 1,4°C!!), tak přestávám doufat, že bych tu vůbec využila jarní sako a boty, které jsem si sem nechala dovézt.


Dneska se počasí extrémně vyvedlo, sluníčko svítilo už od rána a teploměr ukazoval dokonce pár stupňů nad bodem mrazu. Prostě krásné počasí, takže jsem nevydržela sedět u učení a s Veronikou jsme se odpoledne vypravily na procházku. Předem jsme netušily, kam půjdeme, ale nakonec se z toho vyklubalo sněhové dobrodružství. Zamířily jsme totiž do lesů kolem sportovního střediska Laajavuori, a protože jsme nechtěly chodit po urolbovaných běžkařských tratích, odbočily jsme na jednu postranní lesní cestu. Šly jsme březovým hájkem, přes pláň, kolem bažin a opět lesem až jsme po úzké cestičce došly až k jezeru Myllyjärvi. A protože tam cestička končila a vracet se nám nechtělo, rozhodly jsme se jezero s tlustou sněhovou vrstvou přebrodit. Místy jsme tedy zapadaly do sněhu i výše než po kolena, ale až na mokré kalhoty jsme přežily, jen jsme litovaly, že nemáme sněžnice. A když už jsme si to chození ve sněhu tak pěkně natrénovaly, cestou zpátky jsme si to střihly přes jednu paseku, kde byl sníh snad ještě hlubší. Pěkný mokrý výlet, sněhu jsme si dneska užily dosyta. :-)

Zpátky v realitě

Tak dneska jsem se definitivně vrátila z nálady prázdninové zpět do nálady finské, tzn. osamocené a neveselé se silným pocitem povinností do školy. Jarmil mi odletěl dneska brzo ráno, takže jsem tu zase sama. Navíc moje spolubydlící je ještě také pryč a vrátí se až příští čtvrtek, tak je tu teď takové prázdno a ticho. Zjistila jsem, že jsem do rána vůbec s nikým nepromluvila - i přesto, že jsem byla venku a na tělocviku. Zvláštní pocit. Už začínám chápat ty důchodce, kteří si povídají pro sebe a kteří se slézají v čekárnách doktorů, obchodech a MHD jen proto, aby byli mezi lidma.

Když jsem si před chvílí prohlížela diář, zjistila jsem, že mi tu zbývá už jen 6+1 týden pobytu (= 6 školních a 1 cestovní s rodiči)!!! To je opravdu málo času, snad abych si začala užívat poslední chvíle. :-) Nudit se tu určitě nebudu, čeká mě hodně českého i finského učení a pak bych taky ráda ještě stihla výlet do Helsinek a Tallinu a možná ještě i někam jinam. Ale jinak musím přiznat, že už se zase začínám těšit domů, protože doma je prostě doma.

Na závěr se musím podělit o radostnou novinu: k mým plyšovým kamarádům přibyl další - malý maňáskový Šimonek. Dostala jsem ho od Jerryho, abych tu přežila posledních ty poslední týdny a také aby mi hlídal dáreček, který si mám rozbalit až na narozeniny. Copak v něm asi bude? :-)

S Jerrym ve Finsku

Tak se opět po delší době hlásím, tentokrát se vzpomínkou na týden s Jerrym. Ten za mnou přijel už minulou středu večer a bohužel už zase zítra pozdě v noci jede zpět do Prahy. Uteklo to jako voda, Jyväskylu a okolí jsme prošli křížem krážem, podnikli jsme na výlet do národního parku Pyhä-Häki, prošli jsme se na sněžnicích a samozřejmě jsme nezapomněli ani na saunování nebo pečení pully. Počasí nám vyšlo úplně nádherně, nejlepší, co tu pamatuju, sluníčko a jasná obloha každý den (kromě jednoho). Prostě pěkné Velikonoce, zítra poslední den spolu a pak už zase jen školní povinnosti...


Další fotky z našeho týdenního brouzdání po sněhu a ledu středního Finska tady ve fotogalerii.
Bohužel nemáme žádné z výletu na sněžnicích, jedna zapomnětlivá hlava (přiznávám se, byla jsem to já) totiž nevrátila paměťovou kartu z počítače zpátky do foťáku, takže aparát jsme sice měli s sebou, ale z focení nebylo ten den bohužel vůbec nic. :-(

Předvelikonoční středa

Velikonoce se blíží! Ne, že by pro mě byly zas tak podstatným svátkem (asi jako pro většinu Čechů), ale máme tu díky nim týdenní prázdniny - a zejména: přijede na návštěvu Jerry! Zatímco já tady píšu příspěvěk na blog, on už je dávno na cestě, teď právě v autobuse někde mezi Helsinkami a Jyväskylou. Bude už tu opravdu za chviličku! Už se moc těším, dlouho dlouho jsme se neviděli. Bohužel odjíždí už zase za týden ve čtvrtek...

Dneska odpoledne jsem vyzkoušela opět něco nového sportovního - Bodypump. Kdo by nevěděl, o co se jedná, tak je to takové posilování s činkami podle instruktora a v rytmu hudby. Na hodině má každý činku a k ní náhradní kotoučky, které v průběhu času podle potřeby přidává nebo odebírá. Během jedné lekce by se měly potrénovat všechny hlavní svalové partie a hlavně se prý při tom ztrácí rychle tuk :-D Oficiální informace tady, zejména to působivé videjko stojí za shlédnutí. :-) Moc se mi to líbilo, pro mě to bylo vždycky tak akorát načasované, když už jsem myslela, že mi umíraj ruce a činku už prostě nezvednu, cvičení se změnilo. Jsem teď po tom děsně nabušená a nemám na sobě ani gram tuku. :-)

No, a po cvičení jsem byla na obědě v menze. Po jídle jsem se pochválila, jak jsem se dneka pěkně nepřejedla... ale to jsem neměla dělat, protože v tom okamžiku se stalo, co se stát nemělo: protože už bylo pozdě a blížila se zavírací doba, paní kuchařky tam daly volně k dispozici dorty, které se do té doby prodávali 1 kousek za 2,50 eura - tohle tam občas dělají, protože už by se to stejně neprodalo a muselo by se to vyhodit... No prostě nebudu to protahovat, dala jsem si asi tři kousky, bylo to výborné, ale žaludek poté začal hlásit úplně plno. Ale alespoň jsem ušetřila za večeři, na kterou jsem po tom výborném obědě neměla hlad ani chuť. :-)

A teď už se jdu těšit na Jerryho a přemýšlet, co by se dalo v těch několika společných dnech podniknout.

Další nudný víkend

Víkendy jsou tady neuvěřitelně pomalé a nudné dny. Alespoň pro mě. Do školy se nechodí, všechna sportoviště jsou zavřená, není tu žádný pevný program, dá se chodit tak akorát na procházky (v tomhle ohledu to vyhráli ti, kteří tu s sebou mají běžky). Většinou si naplánuju spoustu věcí do školy. ale nakonec splním tak maximálně polovinu, protože trávit celé dva dny v místnosti o velikosti 12 metrů čtverečních je opravdu na palici. Vzhledem k tomu, že i přes týden si tu život jen tak pomalu plyne, opravdu nemám potřebu totálně odpočinkového víkendu, který tu téměř týden co týden zažívám. Vzpomínám na hektický pražský život a už se snad na něj i zase těším.

Včera večer jsem se zúčastila česko-slovenské párty. Byla jsem překvapená, kolik se nás tam sešlo (cca 20), zejména těch, které vůbec neznám. Navíc většina těch Čechů, které znám, se párty ani nezúčastila, takže to vypadá, že česká (a slovenská) komunita má v Jyväskyle opravdu početné zastoupení. Vstup měli povoleni i jiné národnosti, ale museli umět říct alespoň jednu česky nebo slovensky. Všichni příchozí cizinci se poctivě připravili a my si je pak všechny poslechli - slyšet například recitovat Fina "Byl první večer první máj, večerní máj byl lásky čas" je opravdu nezapomenutelný zážitek. :-)

Nejprve po mailu a následně i osobně jsem se seznámila s Angličanem Richardem, který tady na jyväskylské univerzitě studuje už třetím rokem, a protože o prázdninách pojede do Prahy, chtěl by se naučit něco česky. :-) No tak jsme se domluvili, že se čas od času budeme scházet a jakoby mluvit česky, jsem na to zvědavá. Naše setkání tedy zatím vypadalo spíš jako anglická konverzace s rodilým mluvčím pro mě, ale časem to třeba bude naopak. Čeština je podle něj prý jednoduchý jazyk. :-)

Loser nebo Winner?

Máme tu další pátek a tím pádem další pracovní, resp. školní, týden za sebou. V úterý odstartoval nový předmět s názvem Technologically Mediated Communication. Nejzajímavější na tom je asi to, že v něm budeme používat nějaký super nový e-learningový program, který ještě nikdy žádná univerzita nepoužívala. Jmenuje se to eTaitava a zásadní věcí na tom je, že se to dá ovládat i přes mobil. Kdo tedy bude například přes víkend u babičky, která nemá Internet, nemůže se vymlouvat na to, že nemohl vypracovat domácí úkol. Prostě ho naťuká do mobilu (pravda, je to trochu zdlouhavější) a přes wap odešle. :-) Druhou věcí je, že kvůli tomuhle předmětu si taky budu muset zřídit účet na Facebooku, kterému jsem doposud úspěšně vyhýbala. Další požírač času. Ale co, jdu s dobou, kdo dneska není na Facebooku, tak je loser. :-D Přecházím tedy z kategorie loser do kategorie winner. :-)

V úterý jsem si taky vzala do školy, abych si konečně vyfotila naší kmenovou budovu Katedry komunikace. Ještěže jsem ho měla s sebou, protože cestou jsem potkala dvě zajímavosti - pravou finskou veverku a sérii reklam na české pivo Velkopopovický Kozel (říká, že je to české pivo číslo 1 :-) ), takže jsem si obojí taky hned zvěčnila.

Myslela jsem, že už bude jaro, ale asi jsem se spletla. Počasí si drží stálou teplotu kolem nuly, ale jinak dělá si co chce: občas je sluníčko (málokdy), občas zataženo (většinou) a někdy padá sníh. Od včerejška ho zase napadlo dobrých 10 centimetrů. Bohužel je díky té teplotě dost mokrý a odpoledne postupně měnil v blátíčko. To je tady takový tradiční koloběh - sníh, který roztaje na vodu, která zmrzne a zase to zapadá sněhem. Mění se jen intervaly mezi jednotlivými fázemi - někdy je to týden, někdy stačí jen jeden den.

Dnes odpoledně jsem si konečně jsem si našla čas a náladu, trochu zpracovala fotky z Petrohradu a něco z nich nahrála do fotogalerie. Můžete se podívat tady.

Tenhle víkend snad konečně začnu pracovat na diplomce, o které už pěkných pár týdnů jen mluvím. V polovině (sobota večer) si dám pauzu na česko-slovenské party, kterou pořádá Češka Lucka. Jsem zvědavá, co to bude zač. Máme přijí oděni do národních barev a podávat se prý bude guláš. A pak už se těším na středu večer, kdy přijede Jerry!

Jarní tání

Zatímco jsme si užívali Petrohrad, tady v Jyväskyle začalo jarní tání. Když jsem dneska ráno jsem vyrazila na angličtinu, asi už po padesáti metrech jsem boty durch mokré a když jsem po další půl hodině chůze konečně dorazila do třídy, čvachtalo mi to v nich jako kdybych si do každé nalila hrnek vody. Konečně jsem pochopila praktický smysl barevných holínek, které jsou tu momentálně největší módou. Ulice a chodníky jsou prostě plné vody a rozbředlého sněhu, všude hluboké a široké kaluže, které se dají obejít pouze jinými kalužemi. Takže v tomhle jsem tu dneska chodila celý den a cestou domů jsem si už ani nevybírala kudy půjdu – kaluže nekaluže, mým botám už to bylo stejně jedno.

Po několika marných pokusech jsem vzdala snahu se v menze nepřejíst. Prostě jídla mi tam chutnají, dala jsem se na finský zvyk pití mléka, navíc je volně k dispozici salátový bar a spousta mňam chleba (různé druhy a občas ještě teplý!). Takže tam jím sice zdravě, ale určitě víc než do polosyta. Naštěstí si tohle gurmánství dopřávám jen tak dvakrát do týdne, zbylé dny se stravuju doma o něco skromněji.

Dneska večer tu zase vypadává Internet, respektive je tak hrozně pomalý, že skypovat se nedá vůbec a i jen prohlížení stránek je problém. No co, alespoň mám dobrý důvod proč zrovna dneska nepracovat na školních povinnostech. Jdu si číst a relaxovat po náročném víkendu. :-)

Zážitky a postřehy z Petrohradu

Petrohrad je druhé největší a nejvýznamnější město Ruska. Založeno bylo v roce 1703 Petrem Velikým, dnes se rozkládá na ploše zhruba 1400 km čtverečních a bydlí v něm zhruba 4,7 mil. obyvatel. Petrohrad (bývalý Leningrad) je město s barvitou historií, mnoha významnými ruskými památkami a pulzujícím životem. Protéká jím řeka Něva.

Cesta z Jyväskyly do Petrohradu nám trvala 11 hodin. Největším zpestřením byly kontroly na hranicích – jedna finská a čtyři ruské. To jsem teda nepochopila, proč tolik, ale prý je to normální. Asi protože Rusko. Skoro bych řekla, že nejvíc času z cesty jsme strávili právě na hranicích a pak průjezdem Petrohradem přes všechny ty předměstí do centra. Ubytovaní jsme byli v celkem luxusním hotelu Azimut. Já bydlela s Korejkou Kyungmin (které všichni říkají Mína) v 9. patře, snídaně byla v 18. – kam se hrabou všechny vyhlídkové věže. Mimochodem snídaně jsme si opravdu užívali, tolik palačinek se zakysanou smetanou jsem snad nikdy nesnědla. :-) Hned první večer jsme vyrazili na „typickou ruskou“ večeři s neomezeným přísunem vodky a s živou folklórní hudbou. Jídlo bylo spíše menzovního charakteru (bramborový salát jako předkrm, pak mastný boršč a hnědá omáčka s bramborama), tak jsme to jedli, napájeli se před každým chodem vodkou a nějaký tři lidi nám k tomu zpívali Kaťušu a jiné ruské hity. :-)

V následujících dnech jsme prošli a viděli ty nejdůležitější paláce, kostely, sochy, Ermitáž, Auroru - nebudu to tu asi všechno detailně popisovat, informace o nich si můžete najít v nějakém průvodci nebo na Internetu. Z nabídky aktivit jsem vynechala vyjížďku limuzínou po večerním Petrohradu a také návštěvu baletu v divadle Mikhailovskeho. Na druhou stranu bych ráda navštívila nějaké další muzeum nebo třeba cirkus, ale na to už nebyl čas.

O Petrohradu jsem zjistili několik základních faktů:
1. Voda z kohoutku se opravdu pít nedá (možná, že dá, ale jen jednou). Báli jsme se v ní skoro i sprchovat. Je to taková žlutá věc se zajímavým zápachem. :-)
2. Přecházet silnice je skoro o život, pro ruského řidiče neznamená, že když máte zelenou a jste v půlce přechodu, signál pro zastavení. Myslím, že právě skoro na opak. Řidičák se tu prý dá koupit za 30 eur.
3. České prodavačky se tváří oproti ruským opravdu mile. I v obchodě přímo u hotelu, kde musejí být na cizince zvyklé, jsme dostali téměř vynadáno, že neumíme rusky.
4. Matryoshka stále žije! A stále patří mezi nejprodávanější suvenýry.
5. Petrohrad je krásné město jen z pohledu památek. Postranní uličky jsou plné špíny a odpadků. Smog je cítit na každém kroku.
6. Dopravní zácpy jsou každodenní skutečností, i o víkendu. Navíc nejen na silnicích, ale i na chodnících.

Takže asi chápete, že jsem se ráda zase vrátila zpátky do malé klidné Jyväskyly, kde se nemusíte bát o své věci (ne-li život), kde každý umí anglicky, a nikdo se na vás netváří, že ho s nějakým dotazem obtěžujete. Výlet pěkný, ale žít bych tam teda nechtěla.

Čerstvé dojmy z Petrohradu

Doslova před pár hodinami jsme se šťastně a vesele vrátili z několikadenního výletu do ruského Petrohradu. Nakonec jsme vůbec nejeli vlakem, ale obě celé cesty jedním autobusem, což byla asi lepší a rychlejší varianta. Celým pobytem nás doprovázel finský průvodce Mikko a památkami navíc Rus Vladimir - prý osobní průvodce mnoha hollywoodských hvězd. ;-) Teda nevím, jestli tomu mám věřit, ale byl celkem dobrej.



Petrohrad je opravdu velkoměsto se vším všudy - tolik lidí a aut jsem snad ještě nikdy neviděla. Paláce i jiné stavby jsou megalomanského charakteru, všechno je obrovské, zlaté a prostě ruské. Kupodivu všechno bylo taky pěkně opravené, a co nebylo, tak to právě opravovali - jeřábů a lešení jsme viděli dost a dost. Za ty dva v podstatě jen dva celé dny jsme shlédli to nejzajímavější, nezbyl čas na žádné jiné muzeum kromě Ermitáže a ani jiné než předem naplánované památky. Počasí vyšlo nad míru dobře - oproti očekávání vůbec nepršelo ani nesněžilo, sluníčko se sice neobjevilo, ale to už bych asi chtěla moc - v Petrohradu prý svítí slunce jen 60(!) dní v roce. Fotek jsem udělala celkem dost a další snad dostanu od ostatních účastníků zájezdu, takže nevím, kdy to všechno stihnu protřídit, nějakou dobu to asi potrvá.
Teď už jdu spát, zítra mám bohužel zase hned ráno školu, ale odpoledne nebo večer snad stihnu napsat podrobnější reportáž.

Jedu do Petrohradu!

Zatímco většina z vás bude zítra ráno v 6:30 (pražského času 5:30) ještě spát, já už budu odjíždět na východ. Tedy nejdříve na jih do Helsinek a z nich teprve vlakem až do Petrohradu. Kolem 17 hodiny odpolední bychom měli být na místě. Jsem zvědavá na ruskou kulturu a vůbec na město, které samo sebe označuje jako jedno z nejkrásnějších na světě. Od cestovní kanceláře, která tento výlet zaštiťuje, jsme dostali instrukce typu: nepijte moc nebo vás seberou policajti, vodku si kupujte jen v kamenných obchodech, nechoďtě nikde sami (obzvláště v noci, je to nebezpečné), nepijte vodu z kohoutku, dbejte na své věci, protože v Petrohradu existují profesionální okradači turistů atd. Bude to asi trochu kulturní šok - z klidného a bezpečného Finska do rušného a "nebezpečného" Ruska. Snad to ale nějak bez úhony přežiju. Jediné, co mi kalí radost, je předpověď počasí -o víkednu by tam totiž měl padat sníh s deštěm, tedy asi nejhorší možná varianta. Ale co, déšť jsme zažili už v Rize, a přesto výlet nebyl nijak špatný.

Včera jsem psala dlouho očekávanou zkoušku z digitální kultury, naštěstí to nebylo tak těžké, jak to mohlo být. Mám pocit, že jsem to nějak mám, a jakou známku dostanu je mi celkem jedno - hlavně, že se to nebudu muset učit a psát znova - alespoň doufám. Po zkoušce jsem se šla projít na hodinu Nordic walkingu. Instruktorka nasadila celkem ostré tempo, takže i přesto, že bylo nějakých -7°C, jsme se docela zpotili. Navíc se mi neustále během celé cesty samy zkracovaly hůlky, takže jsem je musela pořád opravovat -to me pěkně štvalo. A večer jsem se zúčastnila Get-Together Party pořádaná přímo Univerzitou. Bylo to trochu oficiální s úvodní slovem rektora, ale celkově fajn večer s rautem, na kterém studenti nejvíce ocenili, že každý měl nárok na dvě skleničky vína. :-)

Opar a brokolicová polévka

Nevím čím to, ale udělal se mi opar. Prostě jsem se dneska ráno probudila a byl tam. Kousek pod levým rtem. A od rána roste a roste a svědí a svědí. Pěkný dáreček k dvouměsíčnímu výročí pobytu tady. Bohužel jsem nebyla tak prozřetelná, abych si sem vzala nějakou mastičku, takže to můžu mazat tak normálním krémem nebo pastou na zuby... Ale co, největší katastrofa světa to není, zítra snad už svědit přeste a za dalších pár dnů se to zahojí a budu mít snad zase minimálně na další půl rok od oparu pokoj.

Julia se dneska ráno (rozuměj v půl 11) probudila a že prej má chuť na brokolicovou polévku. Takže si jí uvařila plný kotel a měla jí k snídani, obědu a i k večeři. Ale to už se jí zase trochu přejedla a že prej už jí nechce ani vidět, takže mi jednu zbývající porci dala. Bylo to docela dobrý, takový zelený a chutnalo to kupodivu jako rozmixovaná brokolice, brambory a mrkev s rozmočenou opraženou houskou. :-)

Já jsem tu po obědě, na který mě pozval Michal, měla na návštěvě Katariinu. Ta pochází z laponského Rovaniemi a mimo jiné mi slíbila, že mi ze své velikonoční cesty domů přiveze nějaké prospekty a mapy Laponska, abych tu měla co studovat před květnovou výpravou na sever.

A jinak se taky učím a čtu chytrý texty (ze kterých si skoro nic nepamatuju), úterní zkouška volá...

Moje první hodina aerobiku

Včera jsem absolvovala první hodinu aerobiku v životě. Navíc samozřejmě ve finštině. Byl to teda zážitek. Místama jsem se chytala, místama vůbec. Musím ale přiznat, že jsem byla trochu předpřipravená z jiných tělocviků - tady se totiž takový základní aerobik používá na rozcvičení snad na všech hodinách, nezažila jsem ho asi jen na sněžnicích. :-) Myslím, že kámen úrazu byl právě v porozumění jazyku - za celou dobu jsem stačila pochytala jedině "mambo" a "tupla" (to znamaná 2x). Řídila jsem se tedy podle pohybů instruktorky i podle ostatních, ale když se to sečte s mými aerobikovými schopnostmi, byla jsem neustále buď "jenom" pozadu nebo úplně ztracená. Jinak je to ale pěkný sport - když se to trochu umí a rozumí se jazyku. :-) Po hodině hopsání jsme ještě asi půl hodiny posilovali, myslím, že jsem udělala tolik výpadů a tolikrát zvedla činku, že kdybych chodila pravidelně, brzo bych měla stehna a ruce jako Schwarzenegger za mlada.

Dneska je sobota, takže jsem podnikla už téměř pravidelný výlet do Lidlu. Už včera jsem dostala nápad, že bych mohla zítra něco upéct a tak jsem koupila mouku a nějaký tuk na pečení. Jenže při procházení receptů jsem pak stejně zjistila, že buď nemám potřebné zařízení (váleček nebo metlu na šlehání bílků) nebo suroviny (např. kypřící prášek do pečiva). Asi to teda s tím pečením dopadne bledě.

Jinak dnešek se snažím poctivě věnovat škole. Za sebou mám už naštěstí prezentaci projektu o Lidlu - v angličitně a ještě před celou třídou...brrr. V úterý mě ještě čeká test z Teorií digitální kultury a tím budu mít první cyklus předmětů (s výjimkou angličtiny) uzavřený. Krátké volno vyplním výletem do Petrohradu a v dalším týdnů už startuje další porce přednášek z nových předmětů...

Sluníčko, Večerníčky, ponožkožrout a konvice

Stalo se mým zvykem nechávat si přes noc mezi závěsy na okně škvíru, abych hned ráno po probuzení viděla, jaké je venku počasí. Ještě chvíli vždycky ležím, koukám do korun bříz, na které vidím z postele, a přemýšlím o následujícím dni. Venku občas sněží, občas je zataženo, mlhavo a fouká vítr, ale někdy vidím už i po ránu sluneční paprsky. Sluníčko se nad Jyväskylou ukazuje čím dál tím častěji a dává tím najevo, že i sem už brzy přijde jaro. Můj pokoj je bohužel orintován tak špatně, že dovnitř se ještě nikdy nepodívalo, a nevím, jestli kdy podívá. Já si ho zatím užívám cestou do školy a vždycky si říkám, že už jednou musím vzít s sebou ten foťák a nafotit to tu všechno v teplých barvách.

Před několika dny jsem dostala večerníčkovou náladu. To znamená, že jsem zavzpomínala na dětské časy a na serveru Youtube.com jsem shlédla všechny dostupné díly Včelích medvídků, dále Jáju a Páju, něco z Pata a Mata a z Křemílka a Vochomůrky. Díly jsou krátké, dětsky jednoduché a předvídalné, a přesto je na nich něco, co mě baví. Servíruju si je k snídani a musím říct, že na plné čáře vyhrávají nad všemi zpravodajskými servery. Bohužel se obávám, že nabídku na Youtube brzy vyčerpám (přeci jen jich tam není tolik) a budu se muset začít koukat znova od začátku.

Objevila jsem další děravou ponožku!! Za ty dva měsíce, co tu jsem, už asi pátou. A díra opět na evém palci! Tolik ponožek normálně neroztrhám za celý rok. Po dlouhém zkoumání jsem už ale přišla na to, kdo za to může: tím ponožkožroutem jsou moje botky goratexky, ve kterých když chodím celý den, můžu večer minimálně s padesátiprocentní šancí, že mi užerou kus ponožky na levém palci. Nevím, jak je to možné, nijak mě netlačí, naopak jsou nadmíru pohodlné. Tolik fakta z mého výzkumu, budu přemýšlet o řešení a dalším postupu.

A na závěr veřejně děkuji Veronice, kterou už nebavily poslouchat moje stesky na chybějící čajovou konvici, takže dneska jednu koupila a darovala mi ji. (Tak hrozné to ale se mnou zase nebylo, ne? ;-) ) V Červeném kříži prý dostali nové zboží. Ještě nevím, jak se jí odvděčím. Každopádně - ještě jednou moc děkuju! A zatímco jsou teď všichni na nějaké party, ja si tu popíjím čaj z nové konvice a těším se na zítřek na mojí první hodinu aerobiku v životě. ;-)

Čteme z finských novin II.

A máme tu druhé letošní vydání finských novin Six Degrees! Toto vydání bohužel nenabízí tolik zajímavého čtení jako to předchozí, přesto bych se s vámi chtěla o pár postřehů podělit. Tentokrát to bude o sportovních Helsinkách a o finské prostituci.

Helsinkám a sportu se věnuje hned úvodní článek. "To ask if sports are popular in Finland is somewhat equal to asking if Finns enjoy the sauna." tvrdí první věta perexu. Mezi tradiční finské sporty prý patří rybolov, lyžování, hokej a jogging i v extrémních podmínkách při -20°C. (O tom už jsem se ale přesvědčila sama.) Půlmilionové Helsinki se podle článku pyšní v porovnání s ostaními hlavními městy světa jedním z nejvyšších počtem míst pro sportovní vyžití. Najdete zde 800 různých sportovních klubů se zaměřením na 100 různých sportů. Městem vede na 350 km různých stezek pro pěší a 750 km cyklostezek. Městský odbor pro sport udržuje 50 km cest na běhání a téměř 200 km pro zimní běžkování. Dále tu najdeme 60 ledových ploch na bruslení. Prostě a jednoduše - pokud se jednoho dne rozhodnete přestěhovat do Helsinek, o sport určitě nouzi mít nebudete. S Prahou to nedá srovnávat, u nás umí maximálně namalovat čáru po pravé straně silnice a tomu vnešeně říkají cyklotrasa.

Druhé dnešní téma se týká prostituce. Ano, i ve Finsku funguje toto nejstarší řemeslo světa a dokonce legálně. I když (samozřejmě) jen do určité míry: prostitutky se nesmějí na ulicích nabízet (či dokonce vnucovat) samy a v červnu 2006 byl postaven mimo zákon i nákup sexuálních služeb, které jsou propojeny s nekalým obchodováním a organizovaným zločinem. Teda nevím, jak kdo pozná, jestli si kupuje "legální" či "nelegální" prostituku...

Ve Finsku pracuje podle odhadů kolem 8000 prostitutek, z čehož ale jen pouhých 200 profesionálně - tzn. že jsou řádně registrovány a platí ze své živnosti daně. Vzhledem k tomu, že poptávka po sexuálních službách je relativně vysoká, vysoko se drží i ceny. Většina prostitutek má normální zaměstnání nebo ještě studují, v druhé směně pracují jen párkát za měsíc a peníze z ní berou jako dobrý přivýdělek. Hlavním médiem pro získávání kontaktů je v dnešní době (jak jinak a navíc ve Finsku) Internet, jehož prostřednictvím se odehrává většina kontaktů mezi prostitutkami a klienty. Online prostředí totiž umožňuje větší anonymitu sexuálních pracovnic i jejich zákazníků. Prostituce nepatří k nebezpečným povoláním, zaznamenáno bylo minimálně případů jak násilí, tak zdravotních problémů. Šťastné finské prostitutky...

Aktuální vydání novin najdete v elektronické podobě na www.6D.fi .

Čas letííí!!!

Jako se mi ještě před pár týdny zdálo, že se tu ten čas vleče a že je to je ještě hrozně dlouhá doba než pojedu do Petrohradu a než přijede na návštěvu Jarmil (o návratu domů ani nemluvě), tak teď mi to tu začalo utíkat zběsilým tempem. Uvědomila jsem si, že za cca 14 dní budu už v polovině pobytu a že jsem tu zatím nestihla příliš věcí, na všechno se mi zdálo dost času. Do Petrohradu odjíždím už příští čtvrtek a návštěvu čekám o 2 týdny později - neuvěřitelně se to blíží.

Kdyby to někoho zajímalo, tak z testu z finštiny mám 4 (mají tu stupnici 1-5, ale opačně něž u nás), za což jsem opravdu šťatná, protože jsem si držela palce na 3. Tenhle týden tu probíhá jakýsi "ski break", kdy všechny základní a střední školy ve Finsku mají volno (něco jako naše jarní prádzniny). Mnoho učitelů to ale aplikuje i na univerzitu a v tomhle týdnu nepřednáší. Já mám tenhle týden jen dvě přednášky, některým lidem dokonce odpadly všechny. Alespoň můžu dohánět, co jsem nestihla v minulých týdnech.

O tom, že jsou Finové jedním z nejpoctivějších národů, jsem se opět přesvědčila včery, kdy jsem v menze našla svůj ztracený diář z pátku. Tak nějak jsem předpokládala, že tam bude, spíš bych byla překvapená, kdyby ne. Navíc po tom, co mi v pátek mi jeden Ital, který tu studuje už třetím rokem, vyprávěl, jak už několikrát takhle někde nechal peněženku a vždycky ji zase našel - i se všemi penězmi, doklady a kartami! Pro Čechy nepochopitelné.

V menze jsem se včera taky náhodou seznámila s klukem, který bydlí v pokoji nad námi a neustále si prozpěvuje. Zatím jsem ho znala jen podle hlasu, teď už i vím, jak vypadá a kdo to je - jmenuje se Phiwe, jeho domovem je Jižní Afrika a studuje hudbu se zaměřením na operní zpěv. :-) Takže už to všechno chápu - jako my tu píšeme eseje, on si procvičuje svůj hlas. Navíc říkal, že u nich doma je běžné si u všeho zpívat a že nám moc omlouvá, ale že si bude zpívat dál. Zas tak mi to nevadí a navíc - komu se jen tak poštěstí slýchat zadarmo skoro profesionála? :-)

A poslední odstavec tohoto příspěvku věnuju opět sportu. Včera jsem se konečně odhodlala zkusit Gutbusters. Nevím, jestli to někomu z vás něco říká, ale já jsem tu ten název slyšela poprvé. Oficiální popis sportu na univerzitních stránkách zní takto: "Tvrdý trénink s armádním stylem disciplíny, ve které jsou trénovány různé svalové svaly. Garantujeme vám, že budete lapat po dechu a hodně se potit. Cvičení jsou jednoduchá, ale fyzicky náročná." Tak teda musím říct, že podle tohodle popisu i referencí od lidí jsem čekala něco daleko horší. Celou hodinu jsem různě běhali, skákali, dělali kliky, sklapovačky, boxovali s činkama a bůhví co ještě. Zpocená jsem byla dost, ale zvládnout se to dalo. Gutbusters si asi jednou týdně zařadím do svého sportovního programu. :-) A perlička na závěr - cvičila to tam s námi nějaká holka, která byla tak v sedmém měsíci těhotenství. Stála za mnou, takže nevím, jestli dělala opravdu všechno, ale stejně... Armádní disciplína se zkrátka musí pěstovat neustále bez ohledu na zdravotní stav. :-)

O sauně

Saunování patří k Finsku tak samozřejmě jako Socha Svobody k Americe. Saun je ve Finsku tolik, že jedna připadá na pouhé tři obyvatele. Sauna ale není čistě finský vynález, horké lázni se prý oddávali již staří Řekové i Římani a ve středověku i jiné národy. Finové se ale zasloužili o přežití této tradice a dnes patří mezi jejich důležitý mezinárodní artikl. Také samotné slovo finské slovo "sauna" patří pravdědpodobně k celosvětově nejznámnějším ze všech finských slov.

Slovo sauna znamená v překladu "zemní jáma" a ve svých počátcích tuto podobu opravdu měla. Do vyhloubené jámy se naskládaly kameny a kolem se postavil stan nebo chatrč. Za nejstarší a nejtradičnější saunu je ale považována tzv. sauna kouřová, kdy celá kamna i jejich vývod vedly do místnosti. Tenhle typ sauny se dá ještě na pár místech ve Finsku navštívit. Dnešní sauna má nejčastěji podobu místnosti vykládané dřevem (nebo celé dřevěné chatičky), ve které jsou kamna s horkými kameny, které se dle potřeby polévají. Tenhle typ tu znám i já.

Sauna patřila původně mezi posvátná místa očisty těla a byla pevnou součást lidové tradice. Pravidla zakazovala v sauně křičet, klít a všechny podobné věci jako v kostele. V jejím prostoru se odehrávalo mnoho zemědělsky klíčových aktivit - sušil se len a slad, nasolovalo se maso, nechávaly se klíčit brambory nebo se sušilo prádlo. Tyto činnosti byly brány jako rituály a týkaly se celé rodiny. Sauna patřila mezi nejteplejší a nejčistčí místa v domě - to znamená i nejvíce hygienické. Až do druhé světové války zde ženy rodily děti a dokonce se zde připravovali mrtví na pohřeb. Sauna se dle potřeby vyhřívala 1x - 2x týdně. Sauna má velké množství blahodárních účinků, nebudu to tady všechno vypisovat, je prostě vhodná snad na všechno a proti všemu. :-)

Sauna jako součást finské tradice přetrvala až do dneška, i když již dávno neslouží k jinému účelu než k saunování. Podle průzkumů si pobyt v sauně vyzkouší více než polovina finských dětí už během prvního roku života a většina zbylých do svých druhých narozenin. Saunování je ve Finsku se striktně rozděluje podle pohlaví - v žádné veřejné sauně nenajdete společné hodiny pro muže i ženy. Při saunování se (podobně jako při sportu) z mozku do krve vyplavují endorfiny, které navozují dobrou náladu a pocit štěstí. A když si po sauně navíc skočíte do díry v ledu v zamrzlém jezeře nebo se vyválíte ve sněhu, budete snad štastni až do konce života. :-)

Zásady správného saunování tady.

Další informace (a moje zdroje): Virtual Finlad, Ezine Articles, Cankar.org, Sauna.fi

Sobota je nudný den

Nevím, čím jsou způsobeny ty náhlé změny počasí ze dne na den, ale dneska nám tu opět trochu přituhlo, obloha se vyjasnila a občas i vysvitlo sluníčko. To, co včera roztálo, nám dneska pěkně zmrzlo, takže venku by se dalo jezdit na bruslích. Důchodci vyrážejí ven jedině s hůlkama na nordic walking (ještě jsem tu neviděla starého člověka s klasickou holí, všichni používají tenhle moderní sportovní doplněk - babi, možná bys taky mohla pouvažovat o změně výstroje ;-) ) a cyklisti jezdí víc než opatrně.

Já jsem si dnes zařadila do repertoáru další sport - házenou. Zašla jsem na jakýsi otevřený trénink v univerzitní tělocvičně, který se koná každou sobotu. Vedl ho nějaký chlápek z Číny (nyní učitel sportu tady na University of Jyväskylä), který tvrdil, že v minulosti trénoval čínskou a pak i finskou reprezentaci. Nejdříve nás učil základní technice hodu a trojtaktu a pak se hrálo. Mám z toho takové smíšené pocity, byla jsme dost nevyrovnaná skupina. Většina to už někdy někde hráli závodně a pak nás tam bylo pár začátečníků. Taky se ukázalo, že jsou dost velké rozdíly mezi holkama a klukama. Prostě nevím, jestli si o tom mám myslet, že to bylo dobrý nebo špatný, a ještě se rozhodnu, jestli půjdu příště. Ale jak mi řekla Tine (jedna Holanďanka, co házenou hraje asi 10 let a ješte k tomu měří tak metr devadesát, takže té jsem konkurovat opravdu nemohla) "sobota je nudný den a tohle je dobré zpetření", takže si ho příště možná opět zpetřím. :-)

Kamarádi do deště

Počasí ve Finsku se dneska výrazným krokem připojilo ke globálnímu oteplování a rozhodlo se, že nám to dá patřičně najevo. Už od rána se teploty pohybovaly jen kolem nuly (nebo spíše lehce nad nulou), z oblohy padalo něco jako úplně mokrý sníh s deštěm, který později přešel jen v déšť. Sníh na zemi tál tak rychle, že jsem se nestačila divit. Během pár hodin na chodnících leželo sněhové bláto a místy jsem se brodila i v několikacentimetrech vody. Botky Goratexky dostaly zabrat, ale další zkoušku zvládly opět na jedničku. Horší to je s mými čistě vypranými džíny, jejichž nohavice jsem po příchodu domů mohla ždímat.

A aby mi tu nebylo v tom ošklivém počasí smutno, navštívila jsem obchod se suvenýry a koupila si již dříve vyhlédnutého plyšového soba. Má bílý svetr s Finskou vlajkou a jinak je úplně naprosto stejný jako los, co jsem si koupila před pár lety v Norsku (ten má modrý svetr s norskou vlajkou :-) ). Ale rozumějte - tohle je SOB a tamto je LOS! :-)

A tady je fotka všech třech kamarádů, kteří mi tu dělají společnost:

Vlevo Šimonek od Jerryho, uprostřed Sobík a vpravo Opinka, která už toho chudák se mnou zažila dost a dost... mám ji asi tak od svých šesti let

A máme tu zase trochu sportovní tématiky

Zaprvé (a to je spíše poznámka na okraj) bych chtěla podotknout, že jsem velmi spokojená s tím, že jsem prodala svoje kolo. Když vidím, jak se všem kolem něco porouchává, kolik s tím mají starostí a nemluvě o finanční stránce věci, vůbec nelituju. Pěkně si tu chodím pěšky a cyklistům uhýbám z cesty. :-)

Další moje sportovní poznámka se týká mého pravidelného spinningu. Na včerejší třetí hodině jsme měli jinou instruktorku než doposud, což bylo trochu zpestření, ale jinak si na místní podobu indoor cyclingu nějak nemůžu zvyknout. Možná je to tím, že je to ve finštině, ale prostě mi to přijde takové zdlouhavé a nezábavné. Jedinou dobrou věcí je, že vždycky před hodinou nám na tabuli instruktor na tabuli nakreslí graf, jak pojedeme a jak by se nám během hodiny měla zvedat/klesat tepovka.

A teď dva skvělé sportovní zážitky! V úterý jsem se byla podívat na začátečnické hodině ultimate neboli frisbee. Nejdřív jsem měla pocit, že jsem tam špatně. Všichni si to tam při rozhazování dávali backhandem, forhandem, byla jsem jediná, kdo to nikdy nehrál, forhand mi nešel vůbec . Nějací kluci se mě ho snažili naučit, ale stejně říkali, že to chce jen zkoušet a zkoušet a že většině lidí trvá až několik měsíců než na to přijdou. Taky jsem byla jediná cizinka mezi Finy, ale všichni byli moc milí a snažili se kvůli mě mluvit celou dobu anglicky. Hra byla ale super, moc mě to bavilo, zaběhala jsem si, dokonce ani moc nevadilo, že mi nejde forhand, používala jsem ho minimálně. Takže každé úterý v podvečer mám o zábavu postaráno! :-)

Dneska odpoledne jsem se vydala s menší skupinkou studentů na výlet na sněžnicích. Byla to taková dvouhodinová procházka organizovaná univerzitou a vedl ji jeden z učitelů. Na místo srazu jsme dorazili před třetí hodinou odpolední, každý jsme obdrželi jeden pár sněžnic, které jsme si upravili podle velikosti našich bot a obuli, k tomu hůlky... A pak už jsme vyrazili! Cesta vedla kolem sjezdovky, podél běžeckých tras (všichni sjezdaři a běžkaři nás se zájmem pozorovali, tenhle sport tu asi nepatří bezi běžné záležitosti), přes zamrzlý a zasněžený rybník, lesními cestami a prodírali jsme se i lesem. Ze začátku nám sněžilo, ale pak se počasí umoudřilo. Teplota se pohybovala lehce pod bodem mrazu, takže téměř ideální. Procházka se vydařila, všem se to moc líbilo. Po dvou hodinách už jsme sněžnice zase sundavali a mohli jít zase svým normálním lehkým krokem. Bezva zážitek, zase něco nového, jsem ráda, že jsem využila možnosti si to vyzkoušet.